aneb Ještě k té prezidentské volbě

Padl tuhle zrak můj v novinách na titulek: "Čeští lékaři v nemocnici Na homolce objevili…" No dobře, objevili, budiž jim za to sláva a třeba i nějaká kačka; ale co na tom, že to byli zrovna čeští lékaři? Vyskytují se v tom špitále snad i lékaři tatarští, že je nezbytné tu okolnost takhle vyzvedávat? I jindy hledívám s přitrpklým úsměvem na zvěsti typu – Čech vylezl na… nebo ještě líp, Čech pokořil Mount Teytterlick! Češi objevili paruku královny ze Sáby! Češi tuhleto a tamhleto… je mi to divné, protože v jinojazyčných tiskovinách takovou chlubivost nenalézám. Snad že má podepřít nevalnou národní sebedůvěru: to koukáš, neužilý světe, co všechno jsme my Češi vykonali, překonali, nalezli a vynalezli! Teď naopak jako by opravdu z Čech vyšel signál čehosi nového a snad dokonce převratného, nikdo si toho ale nejspíš nevšiml. Žádné noviny nevyhlásily – Češi dali vývojový impuls demokracií! A aby mě někdo nepodezříval, že si zase tropím šoufky, prohlašují tímto, že to myslím opravdu, ale opravdu upřímně.

Že demokracie ve své dosavadní podobě dozrává k jakémusi přelomu, se dalo tušit nejpozději od vypuknutí světové finanční krize; jen bylo nejasné, jak by mohl takový přelom vypadat a jakým způsobem by k němu mělo dojít. Nepřímé náznaky tu ovšem byly a jsou: nadlouho a možná už natrvalo je konec blahodějnému rozsévání sociálních nadílek každou nastupující vládou, dívej se do státních kasiček zleva nebo zprava, najdeš v nich stejné nic, a kdyby jen nic; jsou i hubenější numera. Tím také bere za své starodávné, na rozdělování a přerozdělování materiálních hodnot založené – hodnoty mravní na příděl nejsou – pravolevé soupeření, a kdoví jestli ne celý, také už dosti práchnivý partajní systém. Až na obřadné předvolební láteření je čím dál obtížnější rozeznat jednu politickou stranu od druhé, zvol kterou zvol, levou, pravou, prostřední, každá bude nakonec sedět nad touž sumou nikdy nedostačujícího daňového výnosu, přesouvat groše z hromádky na hromádku a vytloukat dluh dluhem… koho by neunavila taková demokracie. Jak s ní ale pohnout, nevěděl také nikdo. Až, hle, zazněl výše zmíněný signál. Z Čech! Které srdce vlastenecké by se nezatetelilo!

Pravda, volba hlavy státu přímým hlasováním není Teytterlickův štít, který by čekal na svého Čecha, až jej pokoří; ve vícero evropských i zámořských zemích se praktikuje už dávno. Musela však přijít bezedná otrávenost českého voliče všelijak proháčkovanými a zřejmě už nereformovatelnými partajemi, aby se ukázalo, v čem asi tak bude napříště spočívat smysl politiky, má-li být vůbec jaký: ne v partajích, dokonce ani ne tak úplně v osobnostech, jak se píše a říká, ale v rozdělení společnosti na dvě, vida, dědečku Marxi, antagonistické třídy. Jakž co nejnázorněji předvedl souboj pánů Zemana se Schwarzenbergem. Na jedné straně bodrá, obhroublé taškařice milující, se vším rychle hotová, kouřem laciné hospody čpící a přes její práh daleko nehledící lidovost; na straně druhé ona jistá aristokratičnost, ne ani tak rodu, jako spíš ducha. Způsob uvážlivý a prozíravý, dovedoucí se také vyjádřit vtipem, avšak elegantním, neurážejícím, rozhled a přehled v dějinách i v okolním světě, k tomu nepochybný a bezčasý, osobnímu zájmu nadřazený závazek fenoménu, jemuž se za starších časů říkávalo Koruna česká… I jest jen logické a přirozené, že se k tomuto způsobu přihlásili lidé, jimž urozený svéráz pána ze Schwarzenbergu včetně jeho huhlání a usínání přece jen spíš konvenuje než hospodské plebejství, k němuž se okázale hlásí Miloš Zeman.

Snad bych jen býval nečekal, že těch lidí bude tolik. Dle všech náznaků a příznaků jsem až doposud odhadoval potenciál kultivované uvážlivosti v lidu českém a rozhledu širšího než po hraniční patník a dále ni krok tak na patnáct, nanejvýš dvacet procent; a ono, divit se nestačím, je těch procent pětačtyřicet! Bane, to není žádné páně Zemanovo skvělé vítězství, a vůbec už žádná obzvlášť skvělá vyhlídka do budoucna; to se jen duše národa pomalu probouzí z dvousetletého oblouzení kultem malého, prostého, chudého etc. človíčka jakožto nádoby ryzího češství a kvalifikace pro jakoukoliv státní funkci, prezidentské nevyjímaje. A - mezi námi prognostiky – nevylučoval bych nikterak, že jazýček označený numírkem 45 na měrné lati dějin vězet nezůstane, že se bude posouvat dál ke středu nebo možná i přes něj, až dosáhne hodnot v okruhu západní kultury běžných. Je zde totiž i další okolnost.

Dosluhující pan prezident, asi že mu nestačil poprask, jaký rozpoutal svou vydařenou amnestií, se navíc rozhodl zabušit na zaprášený nacionalistický buben, hodlaje tak připudit na stranu páně Zemanovu onu část veřejnosti, naladěnou na tuto tóninu. Což se mu snad i povedlo. Obtížno určit do jaké míry; duch záštiplného, na všech stranách jen samé nepřátele a nepřejícníky spatřujícího nacionalismu je uhnízděn ponejvíce v prostých až velice prostých vrstvách lidu, které by volily zemanovsky i bez tohoto popostrčení, takže nějaké procentíko to udělat mohlo, ale zvlášť velké asi ne. Navíc tak vypustil důmyslný pan prezident džina z lahvičky, jež měla raději zůstat navěky zašpuntovaná: džina Benešových dekretů a s nimi spojených, řekněme, výstředností. Mohou najít zastánce mezi těmi, jimž zamrzl mozek v roce 1945 – ne že by takových bylo málo – jinak ale nikde na veškerém povrchu zemském, neboť zdvořilou lhostejnost za souhlas považovati nelze. I zdá se, že připravil rozmilý pan Václav Klaus svému opozičně-smluvnímu pobratimu pěknou polízanici zejména na poli mezinárodním, z níž se nevymluví šprýmovnými průpovídkami.

Na poli vnitřním… také zde lze čekat, že stejně jako proletářství čtvrté cenové skupiny, ani tři čtvrtě století staré vzteky a nenávisti nezůstanou vhodným materiálem politické agitace navěky. Všimněme si: mládež, najmě pak mládež studující, jakkoli by dle všech pravidel a zvyklostí měla volit levicově, postavila se bezmála jako jeden muž za feudála Schwarzenbega… co to má znamenat? Inu co: dorůstá generace, která poválečné odsuny a jiná žertování nejenže nezažila, ale i po světě cestuje, druhdy zrovna posvátná hranice jí málo znamená, různé národy poznává, s lidmi řeči vede, dokonce i s těmi Nemčoury a Rakušáky, co tak leží v žaludku ctnému panu zatím ještě prezidentu, ba i se zlořečeným Sudeťákem sem tam některého chlapce či dívenku českou náhoda svede, za stůl s ním v bavorské krčmě usednou, piva popijí… ba, nelze se diviti, že ctný pan prezident tak velice nemiluje baťůžkáře. Má-li jít vývoj takhle dál – a není důvodu, proč by nešel – snadno se může přihodit, že než doběhne ke konci zemanovská pětiletka, stanou se nacionalistické sentimenty nikoli trumfem volebních klání, nýbrž překážkou.

No, uvidíme, co teď přijde dál. Jedno je zjevné: staré recepty přestávají fungovat. Václav Klaus odchází do dějin s reputací tak žalostnou jako žádný z desítky jeho předchůdců, bolševických nevyjímaje; jak dopadne jeho prostohubý následník… nelze vyloučit, že ještě žalostněji, pakli je to vůbec možné. Prezidentské důstojenství, do nějž se zuby lokty vecpal, mu při jeho obyčejích připraví mnohou ostudu, trapnost a blamáž, jak již řečeno. Ani jeho zdůrazňované plebejství - i když bych řekl, že v hloubi své samolibé mysli není takový plebejec, jakým se dělá – mu nebude tak spolehlivým nahánědlem hlasů z řad prostého a nejprostšího lidu, spíš lze očekávat, že prostý lid, otrávený jako šváb jeho eskapádami i napojeními na prapodivné figury, se mávnuv nade vším rukou místo sálů volebních odebéře do hospody k hovorům o fotbalu. Společenská poptávka se pak může týkat spíš něčeho neprostého, neřku-li aristokratického. Tentokráte minula ta eventualita českou zemi o pět procent; napříště se vážka dějin může zhoupnout o týž počet na opačnou stranu, neboť vývoj nezastavíš. Ne, nečekal bych, že muž s dvěma bradami a zásobou vtipných šprochů povládne zemím českým deset let jako jeho předchůdce trapné paměti.

Leda by se stalo něco mimořádného, jak snadno může. S určitostí očekávám, že jen co povolební rozruch trochu ulehne, ozve se z partajních trub volání – přímá volba hlavy státu se neosvědčila, vraťme se k parlamentní! A hned to obojí komora parlamentu v nebývalé jednotě schválí… to by pak, jednou já, jednou ty, jednou švec za vraty, mohla agonie české politiky pokračovat až k jakémusi truchlivému konci, raději nevědět k jakému. Buďmež tedy bdělí a ostružinatí, jak pravil – už vám nevím kdo.

Nebo se může jako Zeus z mašiny snést v pravou chvíli na politickou scénu nezmar Vladimír Dlouhý, beztoho celý lačný koruny republikánské, jsa vyškolen Prognostickým ústavem bude lákat prosté dušičky na jiné a inteligentnější špeky než humpolácký pan Zeman, a nedej Bůh i naláká. I volám jako ty tři ruské nestydy – Bohorodičko, zbav nás prognostiků, konečně už jednou! Je dost důvodů se domnívat, že byli a jsou zapřažení v kremelské káře všichni.

Hannover, 1. února 2013