No, nemluvil bych hned o nadvládě davů, ctný badateli. Buďme přesní: mluvme o společenské vrstvě lidí nevalného zájmu o věci veřejné a duševních kvalit spíš podprostředních, kteří kdyby museli za uplatnění svého občanského práva zapravit poplatek ve výši jednoho žejdlíku piva, v životě by je nenapadlo jít k volbám. V ní našla snadný cíl ona část politické kasty, nemající na zřeteli ani tak veřejný prospěch jako další setrvání v dobře honorovaných funkcích; i bude do krve hájit její zájmy, ať tomu odpovídají hospodářské možnosti země nebo ne. Na tom principu vznikly odbory; proto začala být zdůrazňována lidská práva, aniž by bylo zmínky o lidských povinnostech; a abychom se přiblížili jádru věci, tak došlo v běhu posledního století k razantnímu zbytňování státní byrokracie. Je pochopitelné, že stala-li se ústředním tématem politiky ochrana zájmů těch, kdož sami nejeví valného zájmu o zájem obecný, musí každičké občanovo rukou hnutí podléhat zákonu či nařízení, ať účelnému či jakéhokoliv účelu prostému; a aby bylo nařízení dodržováno, musí nad ním bdít početný, živelně se rozrůstající úřední aparát, upír nenasytný a nenasytitelný.

Nemine ovšem týden, abych někomu neukápla z pera nabádavá úvaha o nutnosti zeštíhlení státního aparátu. Ba, ba. Už klínopisné tabulky z časů říše babylonské dokládají snahy o omezení byrokracie, už římští císařové vydávali za týmž účelem dekret za dekretem a bylo jim to houby platné, kdepak, spíš poručíš větru dešti než samovolnému množení úřednictva. Přitom už cítí nejen poddaný lid, nýbrž i politická nadtřída s jejím myšlením od voleb k volbám, že to takhle dál ne a nepůjde. Napsal jsem sice kdysi, že konec světa nastane, až všichni budou sedět po úřadech, veškerou mzdu pohltí daně a celý daňový výnos padne na umořování státního dluhu, ukazuje se však, že stačí dospět k polovině takového stavu, aby byl překročen práh nezvratného úpadku. Jakž se už děje: v Řecku, přeborníku té discipliny, už víc než polovina obyvatelstva v produktivním věku je zaměstnána - neříkám, že pracuje - ve veřejných službách; už mnohé evropské země dosáhly a jiné se blíží padesátiprocentní hranici daní a povinných odvodů; a není státu, jakkoli bohatého a produktivního, aby své dluhy neumořoval a neumořoval, bez naděje, že je kdy umoří. Mayský kalendář, jak známo, ohlašuje na příští rok konec světa, nu, nevylučoval bych, že k němu opravdu dojde. Ne však srážkou s cizím vesmírným tělesem, ani nájezdem mimozemšťanů, nýbrž celkovým zhroucením v důsledku přemnožení úřednictva. Máme ještě možnost tomu zamezit? Můžeme být aspoň částečně úspěšní tam, kde ztroskotali králové babylonští i císařové římští a po nich všichni potentáti tohoto světa, demokratičtí i nedemokratičtí, co jich bylo a jest?

Snad by se nějaké východisko našlo, ne ovšem snadné ani bezbolestné. Ani by se nesmělo hledat v dosyta známých receptech, jaké tak občas vypustí z úst některý z politiků, aby se předvedl jako reformátor. Ne; recepty dávno známé jsou recepty neužitečné, jinak by už musel být znát nějaký výsledek. Abych podal příklad: snad už po sto a první čtu návrh na posunutí důchodového věku do sedmdesáti i více let… to je, prosím, pro kočku. Je znát, že návrh vyšel od ministerského ouřady, který by mohl dřepět ve své sesli ještě v devadesáti, jsa v ní beztak pendrek platný. Vnucovat totéž pokrývači, lezoucímu po střechách s pytli cementu, horníkovi v jeho denní dřině, řidiči autobusu ve věku, kdy už, dělej so dělej, pozornost ochabuje, je neomalené a svědčí o neznalosti. Lidský věk se prodlužuje, to je pravda. Neprodlužuje se však věk aktivní, kdy je člověk schopen vykonávat tělesně a zčásti i psychicky náročná povolání. Beztak si touha po spočinutí v důchodu svou skulinku vždycky najde, jak se ukazuje u nás v Německu, kde je důchodová laťka nastavena na pětašedesát let (mluví se o sedmašedesáti), nicméně průměrný věk, kdy zaměstnanec zpravidla pověsí práci na hřebíček, se pohybuje kolem osmapadesátky. I opusťme tuto iluzi.

O nic užitečnější není zeštíhlování administrativy metodou rušení úřednických míst. „Šel starý Douděra do důchodu,“ rozjímá přednosta úřadu, „to místo už neobsadíme, práci si rozdělí pan Vašíček s paní Vozábovou.“ Úkolů a lejster pochopitelně přibývá, ti dva je nestačí zpracovat, až je přijata nejen náhrada, nýbrž i jeden nebo dva poskoci navíc, jak ostatně věděl už pan Parkinson. Nikoliv; ne místa, nýbrž agendu je třeba rušit. To je ovšem prekérnější záležitost než rozdělit práci starého Douděry na dvě subfigurky. Musela by zasednout komise bez jakéhokoliv vztahu k potrefenému ouřadu, brát lejstro po lejstru a důsledně se ptát: je tato směrnice (výnos, nařízení, statistika) nezbytná? Slouží ještě jinému účelu než získání alibi pro případ, že se něco zvrže? Co by se vůbec stalo, kdyby ji vzal čert? Že dohromady nic? Nuže, nechť ji tedy vezme čert! Státní kasičce se uleví a úřednictvo, ač nerado, začne opět přivykat zodpovědnosti.

Týmž způsobem je dlužno postupovat ve věci celých úřadů, ba ministerstev a jiných veřejných institucí. Netřeba hned zřizovat extra nové ministerstvo, jakmile se duch času ohlásí s něčím právě módním. Ministerstvo pro genderové otázky, ministerstvo matek a dětí, sportu, pro lidská práva, pro boj s korupcí, konec konců i ministerstvo životního prostředí… každá evropská země s výjimkou jedné si živí nákladné ústavy, bez nichž si minulost dobře vystačila, a nestala by se žádná zvláštní škoda, kdyby je pohltil jícen pekelný. Onou jedinou zemí, jako často v takových záležitostech, je Švýcarsko. Počet ministerstev je tam ze zákona, bez řečí a výjimek, omezen číslicí 7; naskytne-li se nový problém, není proň zřizováno ministerstvo, nýbrž je přidělen některému ze stávajících. Není slýcháno, že by to bylo Švýcarům na závadu, spíš naopak: jejich stát funguje vesměs lépe a jednodušeji než zbytek Evropy. Právě tak se můžeme ptát, proč a nač, kdyby hrom na koze jezdil, musí v sněmovnách horních i dolních (ještě zbývá vymyslet nějakou prostřední) zasedat takové stovky pánů a dam, když vázáni partajní disciplinou beztoho hlasují všichni stejně. A budiž dovolena i otázka, nač stát vlastně potřebuje mít nějakou hlavu. Buď se svévolně plete do věcí, jež jí nepřísluší (netřeba prstem ukazovati), nebo plní funkci leda ceremoniální a ozdobnou; tu by ale zastal pěkný, zlatem premovaný král lépe a důstojněji, když už to musí být. Nebo také nemusí; zmínění již Švýcaři žádnou hlavu státu nemají a jak se zdá, dobře se bez ní obejdou. Namátkou a zcela bez souvislosti uveďme, že DPH činí v té podivné zemi 7,8 % na rozdíl od dvaceti i více v ostatních zemích Evropy.

A tak by se dalo pokračovat dál přes krajská hejtmanstva, městské magistráty až do obecních zastupitelstev, ale už toho nechám. Vše v celek shrnuto, jednou z hlavních podmínek úsporného státu je osobní, nerozmělněná zodpovědnost veřejných činitelů, přičemž platí pravidlo: čím jednodušší agenda, tím méně činitelů, čím méně činitelů, tím vyšší míra zodpovědnosti jednoho každého z nich. Druhou podmínkou je oproštění veřejné správy od činností, jež jí nenáleží. Proč musí slavný erár provozovat dejme tomu drážní dopravu či doručování dopisů a balíků; nezastal by to neveřejný sektor lépe a laciněji, bez miliardových dotací? A proč, ať jsem zatracen, musí stát vyplácet důchody či rozhodovat o financování zdravotní péče? Oba hlavolamy spočívají na jednoduchých počtech: tolik a tolik se vybere na odvodech, tolik a tolik lze vyplatit. Nedokázala by to jakákoliv pojišťovna také a jednodušeji? Čímž se, já vím, nectnou rukou dotýkám posvátnosti, zvané Sociální stát. Nicméně opět: čím rozkynulejší sociální stát, tím menší připravenost každého jednotlivého občana postarat se o sebe sám, čím větší neochota vzít vlastní záležitosti do vlastních rukou, tím určitěji se z občana stává cosi podřadnějšího: poddaný, na blahovůli panstva závislý nevolník.

Ještě zbývá otázka, jak naložit s nevídaně vysokou nezaměstnaností, v niž by nutně vyústilo propuštění větší části státního úřednictva. Nu, nemuselo by to být tak hrozné. Už kdyby byl propuštěncům poukazován týž nebo o málo snížený plat bez zbytečného docházení do zbytečného úřadu, ulevilo by se nebohému eráru velice. Především ale, odlehčen o zbytečné starosti a zbytečné platby, mohl by konečně provést to, o čem se před každými volbami rádo řeční, nikdy ale neuskuteční: radikálně snížit daně a správní poplatky. Zvýšila by se kupní síla obyvatelstva, úměrně k tomu by vznikaly nové živnosti a skýtaly nová pracovní místa, v nich by mohli najít nový chleba ti, kteří o něj přišli v rozpuštěných úřadech, pakli by ovšem k tomu byli ochotni. Pakli ne… proč se věčně starat o ty, kteří si žádných starostí nepřipouštějí?

Vím zajisté, že co jsem právě napsal, není víc než sen. Nejsem takový dětina, abych si představoval, že se může byť i z malé částí uskutečnit, v zemích Koruny české aniž kde jinde. Raději zanikneme jako říše babylonská.

Hannover, 23. května 2011