Vládě Andreje Babiše je bližší košile voličské přízně než kabát evropské solidarity.

Nefandí nadnárodním řešením klimatické a migrační krize ani společné měně či energetické politice. Nejčitelnější ukázkou je vztah k běžencům.

V úterý koaliční poslanci zatrhli sněmovní debatu o přijetí čtyřiceti nedoprovázených dětí z řeckých uprchlických táborů. Opoziční kluby lidovců, TOP 09 a Starostů a nezávislých chtěly podat pomocnou ruku, ať už v duchu hodnot evropských, nebo křesťanských. Nepochodili.

Šéf sociální demokracie Jan Hamáček argumentoval komplikovanou integrací patnáctiletých Afghánců nebo Pákistánců. Lídr SPD Tomio Okamura zdůrazňoval, že máme svých 24 tisíc bezdomovců, přes milion důchodců a 2600 dětí a mladistvých, kteří žijí na ulici.

Ve stejném duchu promluvil v sobotním Právu předseda vlády a hnutí ANO. „V Česku máme plno dětí, které také strádají a které také nemají dobrý život. A já chci pomáhat hlavně našim občanům a českým dětem,“ řekl Andrej Babiš.

Vrcholní politici tím sdělují, že když se neumějí postarat ani o naše potomky, nebudou si pálit prsty s cizími, a také že nejsou s to zajistit bezpečnou integraci ani několika málo dětí či mladistvých z jiného kulturního prostředí. Znamená to, že tento stát 30 let odumíral a teď selhává v základech, anebo jde pouze o projev neschopnosti vlády ANO a ČSSD?

Reparát neskládáme ani na poli zahraniční politiky. Dá se ještě pochopit nevole k německému návrhu na přerozdělování běženců v rámci Evropské unie. Západní spojenci vnímají Unii coby jedno tělo, jednu duši a navykli si i na bezmála institucionalizovanou solidaritu.

V postkomunistickém světě ale máme EU za švédský stůl, kde si uzobneme, co nám chutná, a necháme ležet, co nám nešmakuje. A solidaritu se snažíme roztodivně ošvejkovat. Že na starý kontinent proudí davy zubožených lidí z Blízkého východu a Afriky? My budeme svoji solidaritu demonstrovat otevřenou náručí Ukrajincům!

Premiér Babiš tvrdí, že ilegální migraci musíme řešit systémově. A jak jeho systémový přístup vypadá? Zasnil se do vybudování dětské vesničky v Asadově Sýrii – a teď couvá s údivem, že ji chtějí stavět místní firmy.

Naletěl tureckému prezidentu Erdoganovi, když podpořil jeho plán na bezpečností zónu pro uprchlíky, z něhož se vyklubalo drastické potírání Kurdů. Nyní zase Babiš koketuje s pokračováním Erdoganova uplácení, když tvrdí, že někdo musí za Evropu s Tureckem konečně domluvit další pokračování dohody o zastavení migrace.

Co je na tom, probůh, systémového? Jedinou systémovou věcí je nepřiznaná tendence obehnat Českou republiku pomyslnou zdí a uklidňovat občany, že se nikdo nedostane dovnitř. Jenže kdyby přišla skutečně silná migrační vlna, například kvůli klimatickým změnám a vysušování Afriky, smetla by nepřipravené Česko bez ohledu na výšku jeho ohrazení.

Kdo se baví s českými europoslanci, ví, že mají jiný pohled na poměry než jejich čeští kolegové. Týká se to i někdejší Babišovy spolupracovnice Věry Jourové, která zasedá v Evropské komisi.

Svébytný postoj zaujímá též ministr zahraničí Tomáš Petříček z ČSSD. Na toho si Babiš v sobotním Právu vyšlápl. Petříček prý dělá, co mu úředníci na ministerstvu nalinkují a pokračuje v zahraniční politice TOP 09.

Sociální demokraté se svého ministra nezastali. Jak by také mohli, když si například v Brně čerstvě do svého čela zvolili politika, který vystupoval na protiislámské demonstraci s Martinem Konvičkou a usiluje o uzavření škol před neziskovkami včetně Lékařů bez hranic.

Proces izolace tuzemské politiky pokračuje a do budoucna nevěstí nic dobrého.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)