Kam se podíváme, vyčuhují na nás o letošních prázdninách relikty komunismu. 11. srpna se dožil devadesátky Vasil Biľak. Je nemocný, s novináři se už ani přes plot nehádá, takže jen v několika médiích probleskla schématická připomínka tohoto dlouholetého tajemníka KSČ. Analýzy, jak se z nenápadného krejčího může stát strážce tvrdé stranické linie, navíc jeden z iniciátorů sovětské invaze v roce 1968, jsme se nedočkali.

Josef Vondruška má svým způsobem méně štěstí. Je při síle a - na rozdíl od Ludmily Brožové – Polednové, dříve prokurátorky v procesu s Miladou Horákovou, dnes obžalované důchodkyně - dlí v poslanecké lavici. A tak ačkoliv byl v normalizačním kriminále toliko vykonavatelem „vyšší“ vůle, musí se probíjet lesem mikrofonů a kamer. Na jedné straně má, co si zaslouží. Patrně byl vskutku horlivým bachařem, ovšem čekejte od lidí jeho typu pokání. Podstatně větší zodpovědnost leží na KSČM, na jejichž kandidátkách je stále možné potkat se s podobnými „kádry“.

První reakce komunistických špiček byla sympatická. Neuhýbaly, ba k vydání Vondrušky Sněmovnou ke stíhání přikývly. Ani slovo však nepadlo o tom, jaká preventivní opatření zvolí, aby se na exponovaných pozicích neobjevovaly Vonduškovy klony. Je v zájmu KSČM přestat působit coby nostalgický spolek přátel starých pořádků a svoji pověst odvíjet nikoli od vztahu k minulosti, nýbrž současnosti a budoucnosti. Zvláště nyní, v souvislosti s Topolánkovým batohem může být lákavé srovnávat ceny potravin, léků či bydlení tehdy a teď. Jenže střízlivé voliče vždy spíše zajímá, co s tím ta jejich partaj hodlá udělat, jakou cestou docílit nápravy. A přestože někteří komunističtí teoretici dosud sní o revolučním zvratu a třídní vendetě, nejedná se o nic jiného než o slepou uličku, v níž zůstanou sami..

Lze si představit mnohem pragmatičtější přístup Vojtěcha Filipa k realitě. Sehrát znovu viditelnou roli při prezidentské volbě, důstojně příští rok oslavit čtyřicáté výročí osmašedesátého, tzn. přihlásit se k reformnímu hnutí, a důsledně posilovat kurs komunistických akcií. V tom Vondruškové překážejí. Bohužel jich má KSČM víc než dost.

Možná také proto i 21.srpen 2007, který už ťuká na dveře, proběhne asi opět bez účasti komunistů. Zavzpomínáme na masové vzepětí obyvatelstva, na zklamané naděje a pár pozdějších disidentů zopakuje, že KSČ byla ve slibných 60. letech též „stranou Literárních novin“, jež pomáhala popohánět demokratizační proces. O tom, do jakých močálů se KSČ poté vrátila a jak paralyzovány byly veškeré občanské aktivity, se dozvíme pouze okrajově. Přitom občanská netečnost je tématem i těchto dnů – a vláda se na ni spoléhá, ať již jde o ekonomické a sociální změny, nebo o americký radar.

Pokud se za dané situace najdou analytici, kteří ČSSD radí, aby budovala silný levicový tábor a vnímala KSČM bezmála jako dvojče, jsou vedle jak ta jedle. Dokud bude na pozadí rudého praporu znít byť jen hrstkou hlasů obhajoba, že se Vondruška ničeho protiprávního nedopouštěl a všichni komunističtí vězni seděli za katrem po právu, o společných hodnotách českých levicových stran nemůže být řeč.

Právo 18.8.2007