Nedosti na tom, že chod státního zastupitelství od vypuknutí „kauzy Čunek“ dlouhodobě narušuje „válka žalobců“, jejímž posledním projevem je souboj mezi nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem a odbojným pražským vrchním státním zástupcem Vlastimilem Rampulou. Nově nám média přinesla něco, co se tváří jako začátek války mezi policií a žalobci, vyvolané kvůli rozdílnosti jejich trestněprávního hodnocení případu Pavla Drobila.

Je kolem toho mnoho hluku, ač se vlastně přesně neví, co se skutečně stalo: policisté tvrdí, že chtěli Pavla Drobila stíhat, ale na příkaz státní zástupkyně museli jeho věc odložit, zatímco státní zástupkyně vydání pokynu popírá a odložení případu prohlašuje za výsledek dobrovolné úvahy policistů po seznámení s jejím právním názorem. Kličkování státní zástupkyně při vysvětlování její úlohy je podivné, protože ze zákona je oprávněna takový pokyn vydat a v žádném případě není povinna jej veřejně obhajovat. Jde ovšem o to, zda nebyly její výroky novináři zkresleny.

Spor kolem případu Pavla Drobila je důsledkem nesprávného nastavení vztahů mezi policií a státním zastupitelstvím v trestním řádu. Dělba práce mezi nimi je upravena tak, že policie shromažďuje důkazy a státní zastupitelství dohlíží na zákonnost jejího postupu, na úplnost a správnost dokazování a provádí právní vyhodnocení důkazní situace. Policie sice také průběžně provádí právní vyhodnocení svých zjištění, ale právní názor státního zastupitelství má nad jejím převahu ze zákona. Toto uspořádání je nezbytností též proto, že je pojistkou proti zneužívání moci policie proti občanům.

Státní zastupitelství má obrovskou moc: nemusí vůbec připustit, aby se policie trestním oznámením zabývala, může napravovat její pochybení, a přitom jeho vnitřní stížnostní systém je nastavený tak, že je velmi obtížné zvrátit špatná rozhodnutí. Naproti tomu policie nemá k disposici procesní nástroj k obraně proti zásahu do své činnosti, který považuje za nesprávný. V našem případě nespokojenost policie, které nebylo možné dát průchod postupem podle trestního řádu, si našla mimozákonnou cestu veřejného protestu.

Tento stav vyžaduje naléhavé legislativní řešení, nejlépe vrácením dohledu nad přípravným řízením do pravomoci soudů, jak je tomu ve většině evropských zemí a jak tomu bylo i u nás až do počátku padesátých let minulého století, kdy jsme převzali sovětský model trestního řízení. Soudní dohled má dvě nepřekonatelné přednosti. Zatímco v současnosti je pánem trestního řízení státní zástupce, jenž ve spojení s policií má převahu jak nad obviněným, tak nad poškozenou stranou, pod dohledem soudu je jen jednou z rovnoprávných stran řízení. Zatímco řízení u policie a státního zastupitelství probíhá podobně jako inkviziční proces za zavřenými dveřmi, a je proto veřejností nekontrolovatelné, soudní dohled umožňuje řešení konfliktů mezi stranami ve veřejném dvoustupňovém řízení. Je to někdy zdlouhavější, ale záruky spravedlivého procesu jsou podstatně vyšší.

Spor o Drobila mezi žalobci a policií naplnil mediální prostor a stal se předmětem nepatřičných veřejných úvah politiků. Například předseda vlády překročil svou pravomoc projevem nevole nejen nad tím, že se policejní prezident ve sporu zastal nespokojených policistů, ale navíc jej kritizoval za to, že nepřerušil kvůli čtvrteční stávce dovolenou. To je na pováženou: předseda vlády není soukromá osoba a jeho neuvážené výroky mohou škodit autoritě policejního prezidenta u podřízených, což se může odrazit ve fungování policie, čili může škodit zájmu státu. Policejní prezident není jeho podřízený, je na něm nezávislý. K hodnocení jeho chování by případně byl příslušný ministr vnitra. Zdá se, že u Petra Nečase došlo k výlevu dlouho potlačované ješitnosti, uražené dvojí porážkou od Radka Johna v přetahování o výměnu policejního prezidenta. Nevím, proč je špatně, že byl policejní prezident v době stávky na dovolené, ale jsem si jist, že je špatně, když předseda vlády nadřazuje svou uraženou ješitnost nad zájem státu.

Petr Lessy si může podat ruce s Pavlem Zemanem. Oběma se dostalo tvrdého poučení, jak to je ve skutečnosti s jejich nezávislostí na politicích: jsou nezávislí, dokud nezlobí.

Na většinu veřejnosti, novináře a politiky nevyjímaje, zapůsobila zpráva o napětí mezi policií a státním zastupitelstvím jako blesk z čistého nebe. Ve skutečnosti ale nejde o nic nového. Pouze v atmosféře chaosu, podporované rozhádaností koalice a slabostí vlády, postoupilo rozvolnění kázně v represivních složkách státního aparátu tak daleko, že dlouhodobě zrající vřed praskl a vyvřel na povrch. Velké starosti dělalo napětí mezi policií a státním zastupitelstvím již Martinu Pecinovi, ministrovi vnitra ve Fischerově vládě, který se snažil domluvit s nejvyšší státní zástupkyní Renatou Veseckou na vytváření méně konfliktních vztahů mezi oběma institucemi.

Dlouhodobě je možné slyšet od policistů na služebnách, že by měli daleko více úspěchů v odhalování trestné činnosti, kdyby státní zástupci nevhodně nezastavovali řízení, nezdržovali je zbytečnými a zdlouhavými přezkumy spisů, neodnímali jim věci nebo je naopak nenutili do vyšetřování případů, které nestojí za námahu. Na základě osobních poznatků uznávám, že v některých případech mívají pravdu.

Ale opačně si stěžují státní zástupci, že si policisté při obstarávání důkazů vedou neprofesionálně, neprojevují dostatečnou snahu a brání jim tak v úspěšném dotažení trestních věcí do konce, tj. do zastavení trestního stíhání nebo do podání obžaloby. A také mívají v jednotlivých případech pravdu.

Až dosud se ale tyto rozpory nedostávaly do médií a neposkytovaly politikům podklady k veřejnému dokazování vlastní důležitosti. Proto je teď veřejnost překvapena. Ostatně veřejné projevy nespokojenosti tohoto druhu oběma stranám zapovídají zákony.

Ke shodě v chybování někdy dochází při vyšetřování trestních oznámení proti VIP podezřelým a příslušníkům různých „hájených“ profesí, kdy státní zástupci se často snaží vyšetřování udusit v zárodku a policisté se do něj pro jistotu nehrnou od samého začátku, protože vědí předem, že horlivost nebude vítána.

Žalobci mají pro takové počínání oporu ve vnitřním předpisu, v kterém se uvádí, že oznámení na soudce a státní zástupce není trestním oznámením, pokud neobsahuje konkrétní znaky skutkové podstaty trestného činu. Spolek Šalamoun kdysi navrhoval Renatě Vesecké, aby tento článek zrušila jako nadbytečný, protože věcně neodůvodněné podání není trestním oznámením nikdy, nechť se týká kohokoli. Legislativci NSZ myšlenku nechápali, proto jim spolek Šalamoun dodal upravený text článku, do něhož místo slov „soudce, státní zástupce“ dosadil slovo „kominík“. Odpověď zněla: nepředpokládá se, že by se na kominíky podávalo častěji trestní oznámení, proto nepotřebují ochranu vnitřním předpisem.

Opakem laxního přístupu k stíhání VIP podezřelých jsou případy, jež působí dojmem dohody policie a žalobců ke škodě podezřelého, s cílem „udělat“ jej, i kdyby byl nevinen. Dohodu obvykle nelze prokázat a může jít o nešťastný souběh náhod, ale výsledek je stejný: ani soud nedokáže vždy rozkrýt předivo zmanipulovaného dokazování a chybným rozsudkem zpětně potvrdí správnost vadně provedeného přípravného řízení. Bohužel nelze někdy vyloučit možnost dohody všech tří složek řetězce trestního řízení ke škodě nebo naopak ve prospěch obviněného.

Narůstání napětí mezi policií a státním zastupitelstvím má zjevně ještě další příčinu, a tou je hluboký nesoulad ve vývoji lidských zdrojů obou institucí. Díky personálnímu zemětřesení, vyvolanému ostrakizovaným ministrem vnitra Ivanem Langerem, došlo v posledních letech k výraznému omlazení velitelského sboru policie a k prudkému zvýšení vzdělanosti velitelů i řadových kriminalistů. Podstatně se zvýšila právě úroveň jejich znalostí práva. K ničemu srovnatelnému nedošlo ve státním zastupitelství, které více než dvacet let po převratu zůstává nejdokonaleji zachovalým skanzenem výkonné moci totalitního režimu. Více než třetina žalobců jsou bývalí členové KSČ, profesním původem bývalí prokurátoři nebo soudci protiprávního režimu, tedy lidé, kteří dobrovolně sloužili institucionalizovanému bezpráví a podíleli se na potlačování základních práv a svobod svých spoluobčanů. Drží většinu vedoucích míst, zatímco mladší právníci, nezatížení předlistopadovou minulostí, nemají možnost kariérního postupu.

Dokladem bídy v personální situaci ve státním zastupitelství jsou personální změny, tu a tam veřejně i skrytě kritizované, které po svém nástupu provedl nový nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Samozřejmě nemohl nechat na svých místech lidi, kteří se spolu s Renatou Veseckou podíleli na manipulaci s trestním řízením proti Jiřímu Čunkovi. Náhradu za ně ovšem mohl vybrat pouze z těch, kteří byli k disposici. A tak se stalo, že klíčová místa drží bývalí vojenští prokurátoři, samozřejmě bývalí členové KSČ.

Nemohu si v této souvislosti odpustit odbočku: je nepochopitelné, že za tohoto stavu byla Milena Hojovcová, bývalá vrchní státní zástupkyně v Olomouci, zkušená pracovnice, nezatížená předlistopadovou minulostí, patrně s vědomím ministra zadupána do postavení řadové státní zástupkyně na nejnižším stupni žebříčku, na místě, kde začínala svou kariéru a později zde působila jako vedoucí. Patrně to je svérázný projev ministrova vděku za to, že resignací uhnula Ivo Ištvánovi, který se vrátil na své místo, z něhož byl Jiřím Pospíšilem neprávem odvolán. Kdyby neresignovala, nastal by v Olomouci stejný stav, který je na Krajském státním zastupitelství v Ústí n.L., kde v rozporu se zákonem působí vedle sebe a jsou státem placeni dva rovnocenní vedoucí státní zástupci.

Jistým problémem je také vysoký stupeň feminizace státního zastupitelství. Vedle žalobkyň, pro které je výkon funkce životním posláním, jsou zde i jiné, které nejsou dost dravé na to, aby se vydaly do advokacie, ani dost zdatné na to, aby se staly soudkyněmi a prostě se živí formálním výkonem své funkce.

Právě personální situace ve státním zastupitelství jako celek může být živnou půdou pro narůstání nespokojenosti policistů, vedoucí k podrážděné reakci na zásahy do jejich práce. Pokud policisté zjistí, že dozor nad nimi vykonává někdo, kdo na ně vzdělanostně a výkonnostně nestačí, nemusejí se s jeho pokyny vnitřně ztotožnit.

Až dosud jsem pojednával obecné problémy ve vztazích mezi policií a státním zastupitelstvím. Ty se pak projevují zvlášť výrazně ve speciálních situacích. Pochybuji například, že by policie reagovala stejně podrážděně jako v případě Pavla Drobila na pokyn k odložení věci, kdyby se jednalo o bezvýznamného občana. Není to jediná podivnost, které jsme svědky. Tak policie chce stíhat Víta Bártu, ale mlčí o Jaroslavu Škárkovi a Kristýně Kočí. Avšak ve všech třech těchto případech je pozornost, která se jim věnuje, zřejmě nepřiměřená skutečnosti, že v nich jde o „pár drobných“, zatímco obrovský „tunel“ v Sazce patrně přiměřenou pozornost orgánů činných v trestním řízení nepřitáhl. Vyšetřování proti Martinovi Bartákovi policie protahuje do nekonečna pod dozorem ostravské krajské státní zástupkyně Zlatuše Andělové, která hanobícím výrokem o Jiřím Čunkovi v „kauze justiční mafie“ naznačila, že u ní lze dospět k obžalobě i z důvodů, jež s předmětem trestního řízení nesouvisí. Být Martinem Bartákem, nebyl bych za těchto okolností klidný, zvlášť když k odůvodnění místní příslušnosti ostravkého státního zastupitelství byl použit trik. Policie dále dosud neukončila prověřování podezření z trestné činnosti v kauze ProMoPro, čímž umožňuje pokračující napadání Alexandra Vondry.

To vše vyvolává dojem, že policie je vystavena tlaku politické korupce a v některých případech mu možná nedokáže vzdorovat. Nemohu ovšem vyloučit, že se k ní dostává zprostředkovaně přes dozorovou činnost státního zastupitelství. Považuji to dokonce za dosti pravděpodobné, protože „staří osvědčení soudruzi“ byli nomenklaturními kádry KSČ a byli vycvičeni v odčítání ze rtů stranických aparátčíků. Některým to jde i s novými pány.

Staré přísloví říká, že „ryba smrdí od hlavy“. Tak je to i v tomto případě: pokud se politici neodnaučí podléhat pokušení zasahovat aspoň oklikou a skrytě do vyšetřování případů, jež mají politické souvislosti, poměry budou trvale špatné. K odnaučení jim mohlo napomoci důsledné rozkrytí mechanismu „kauzy Čunek“ a vyvození odpovědnosti všech, kdo si ji objednali, i ochotných vykonavatelů. K tomu se ale nikdo nemá. Až na soudně napadnutelné odvolání Renaty Vesecké bez veřejného oznámení důvodů se vlastně nikomu nic nestalo. To je přímo povzbuzení pro následovníky, aby něco podobného zkusili příště znova.