Vládní dohoda mezi ANO a KSČM je ve srovnání s opoziční smlouvou značně neurčitá

Dvacet let po podpisu tzv. opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS se zrodila dohoda mezi ANO a KSČM o podpoře vzniku a toleranci existence menšinové vlády ANO a ČSSD. Už jen samo kulaté výročí svádí k paralelám, a navíc vtažení komunistů do vládní mocenské architektury představuje v polistopadové historii – minimálně emoční – průlom.

Dokument podepsaný před dvaceti lety se jmenoval Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice. A zejména nyní je možná zbytečně démonizován, neboť chystané změny ústavy ani volebního zákona nakonec neprošly, a co se týče obsazení mocenských postů, ODS sice získala křesla předsedů obou komor parlamentu a neformálně místa v orgánech státních či polostátních podniků, obdržela ale mnohem méně, než by vytěžila z přímého vstupu do vládní koalice.

„Oposmlouva“ měla zajistit nejen konkrétní rozložení pozic v daném volebním období, ale především trvalé přetvoření českého stranického systému dle britského vzoru – že se ODS a ČSSD budou střídat jednobarevně u moci podobně jako konzervativci a labouristé. A to díky změně volebního systému. Většinový volební systém (popřípadě poměrný systém s většinovými účinky) i faktický bipartismus sice leckomu nemusí vonět, avšak samy o sobě neznamenají popření demokracie.

Slabé záruky

V roce 2000 pak opoziční smlouvu doplnil tzv. toleranční patent – Václav Klaus jednak hledal pro nepopulární uspořádání nějaký hezčí výraz, jednak se ukázalo, že v některých ohledech bude zapotřebí ještě těsnější spolupráce obou stran, konkrétně při schvalování státního rozpočtu. Klausovy jazykové hrátky však jeho dílu nepomohly, v očích mnoha pravicových voličů prostě „oposmlouva“ zůstala nemravným mocenským komplotem. Ti levicoví cítili spokojenost, což dali najevo ve volbách.

Nynější „toleranční patent“ mezi ANO a KSČM má evidentně jiné parametry. Zajímavé je, že i když komunisté mají podpořit menšinovou koaliční vládu, dohodu uzavírají pouze s hlavní stranou koalice. Obsahem smlouvy rovněž není „vytvoření stabilního politického prostředí“, tedy změna ústavy či volebních zákonů, byť se něco takového eventuálně předpokládá na základě případné dohody s ostatními parlamentními subjekty. ANO a KSČM každopádně v součtu nedosahují většin, nutných v obou komorách k ústavní změně. ČSSD a ODS v době uzavírání smlouvy ústavní většinou disponovaly, byť o ni záhy v Senátu přišly.

Relativní slabost komunistů odráží bod, v němž se zavazují nevyvolat hlasování o nedůvěře vládě. Dle ústavy totiž návrh na vyslovení nedůvěry musí písemně podat nejméně padesát poslanců. Vojtěch Filip se tak podobně může zavázat k tomu, že třeba během volebního období neodletí na Mars či neskočí o tyči šest metrů.

Oproti opoziční smlouvě má sice dohoda mezi ANO a KSČM rozsáhlejší programovou dimenzi, avšak zároveň dosti vágně formulovanou. Ve výsledném textu dohody se pouze odkazuje na dojednané priority v rámci programového prohlášení vlády. Dané návrhy však stačí předložit do sněmovny půl roku před koncem volebního období. Čili vlastně nikdy, jelikož i kdyby vláda padla třeba půl roku před volbami kvůli nesplnění určitých programových bodů, stejně už asi dovládne v demisi.

Nesnadná cesta ke korytům

Komunistům tak evidentně záleží hlavně na něčem, co se údajně mělo v jejich „tolerančním patentu“ s ANO objevit, ale nakonec to zmizelo. Na obsazení postů v orgánech státních a polostátních podniků. Nicméně v případě ČEZ se příslib nerealizoval a Vojtěch Filip si byl na Andreje Babiše dokonce stěžovat na Hradě. Leč za oním poněkud záhadným zmizením „doložky o korytech“ možná vězí obyčejný strach z Iva Ištvana. Respektive obava z interpretace, jež se objevila v kauze Víta Bárty i poslanců ODS, kritických k Nečasově vládě, kteří odešli z parlamentu výměnou za jisté pozice ve státem kontrolovaných podnicích. Podle ní lze totiž každé politické jednání podmíněné nějakou protihodnotou považovat za korupci.

Vojtěch Filip se snažil proklestit si bezpečný prostor tvrzeními o nutnosti konce nepolitické politiky a promítnutí „volné soutěže politických stran“, o níž hovoří ústava, právě i do orgánů státních podniků. Patrně však seznal chatrnost podobných právních chytristik.

Suma sumárum, vztahy mezi ANO (Babišovou vládou) a KSČM určí během volebního období především konkrétní manévrování, oboustranná výhodnost, vazba KSČM na Miloše Zemana – a popřípadě i nějaké ty „tajné doložky“, jež žádná ze stran nechce svěřit papíru. A hlavně, komunisté mohou mít velký vliv zejména díky skutečnosti, že vláda bude potřebovat, aby jí v Poslanecké sněmovně procházela legislativa. Na vstřícnost opozice totiž ani v případě věcně skoro bezproblémových předloh asi nepůjde příliš spoléhat.

Autor je politolog

LN, 11.7.2018