Pokud se ODS a TOP 09 nezmátoří, zůstane nám tu už jenom parodie na pravici.

Na technokraticky uvažující pravicové voliče cílí Babišovo hnutí ANO a ideově kované jedince se podle čtvrtečních Lidových novin chystá oslovit konzervativní blok, jenž hledá inspiraci nejen u Národní fronty Marine Le Penové, ale hlavně u americké Tea Party. Tu podporují zejména radikálně naladění sympatizanti republikánů.

Voliči, kteří sní o štíhlém státu, sociální síti v podobě rodiny a Evropě integrované jen v nejmenší nezbytné míře, existují a zastoupení v politice si zaslouží. Potíž je spíš v tom, kdo se snaží díru na trhu vyplnit.

Ve Spojených státech si i extrémní větev republikánů drží styl a důstojnost, vyplývající mimo jiné z životních příběhů aktérů. Když se jako konzervativec narodíte a kus života prožijete, můžete se sebevědomě postavit před ostatní. Česká Tea Party ale působí jako poslední útočiště těch, co se nemají kam vrtnout. Zlí jazykové by mohli použít ošklivé slovo „ztroskotanci“. Hovoříme-li o bloku, znamená to, že se skládá z vícero skupin. V tomto případě by mělo jít o zbytky podnikatelského projektu Víta Bárty nazvaného Věci veřejné.

Přidal se i člen známé developerské rodiny Zbyněk Passer, jehož hnutí Pro Prahu mělo v posledních komunálních volbách masivní špičkovou marketingovou kampaň, a přesto zůstalo za branami magistrátu. Zapomenout nesmíme na Občanskou konzervativní stranu, jejíž lídr Jiří Janeček býval vlivnou postavou pražské ODS. Po tomto představení je už skoro zbytečné se pídit, zda odešel s předtuchou nových postbémovských časů, anebo byl odejit.

A pak je tu ještě Úsvit přímé demokracie. Nechme stranou, komu nyní patří. Velké plány spřádá Tomio Okamura i rebelové, kteří získali v Úsvitu převahu. Mezi sebou ostatně neměli konflikty programové, ale jen osobní a taktické. Na seznamu participujících osobností naopak kupodivu chybí Jana Bobošíková nebo Petr Mach. První se patrně účastní jen atrakcí, jež sama vymyslela, a individualismus druhého nenechává prostor pro participaci dalších.

Osnovatelé Tea Party hovoří o české části evropského projektu, který by patrně byl jakousi „nacionální internacionálou“, svoje ambice by však měli mírnit. Neobsazený politický prostor ještě neznamená, že lidé zbaští cokoliv. Neplatí ani, že procenta a voličské potenciály formací zapojených do integrace se sčítají nebo dokonce násobí. Častější bývá odečítání nebo dělení. Jako bychom neměli od devadesátých let fůru zkušeností.

Podstatná je též osoba lídra. Všichni pánové již měli možnost si svoji sílu a popularitu otestovat. Největší charisma lze nalézt u Tomia Okamury, leč i on má ke konzervativním esům zámořského střihu daleko. Svými výroky spíš připomíná vypečeného populistu s xenofobně lepkavou melodií na rtech.

Nemůžu si pomoci, za jediného člověka, který by mohl vyplnit mezeru na pravici s noblesou, pokládám Václava Klause. Má k tomu vhodné názory, vzdělání i vychování. Exprezident však na stará kolena dává přednost roli čestného akademika a občanského aktivisty a druhý Klaus tu zkrátka není.

S českou Tea Party to nakonec dopadne stejně, jako by to dopadlo, kdybychom se v našich končinách rozhodli předávat Oscary nebo každoročně vyžadovali po prezidentu Zemanovi důstojnou zprávu o stavu republiky. Houfování pravicové drobotiny vyústí ve slabý čajíček, takzvaný druhák či třeťák, prostě odvar. Nacionálně-konzervativní prapor by mohla pozvednout leda ODS. Jenže ani Jana Černochová není Sarah Palin a o vzdálenosti slov občanských demokratů od činů mnohé vypovídá jejich ne tak dávná minulost.