Před několika dny skončený sjezd ČSSD budil patřičný zájem medií a byl předmětem řady komentářů. Většina komentářů si zejména všímala faktu, že se Paroubkovi nepodařilo získat při volbě předsedy tolik hlasů jako na sjezdu minulém. Dalším předmětem komentářů bylo odmítnutí některých „modernizačních“ kroků, ke kterým Paroubek na sjezdu vyzýval. Prošla tak nakonec pouze přímá volba předsedy ČSSD, zatímco jednodušší přímá volba okresních a krajských předsedů ČSSD schválena nebyla. Možná, že právě tím si Paroubek krajské a okresní funkcionáře strany postavil proti sobě. Krajští a okresní mocipáni zcela zřetelně nechtěli přistoupit na „demokratizaci“ poměrů uvnitř ČSSD. Raději se zřejmě obklopují svými pochlebovači a svým tvrdým jádrem, které jim na okresních a krajských konferencích ČSSD zajišťuje opětovné zvolení.

Řada komentátorů hodnotí Paroubkovo vystupování na tomto sjezdu a srovnává ho s jeho vystupováním před volbami 2006 a těsně po nich. Někteří komentátoři končí navíc řečnickou otázkou, který že to Paroubek je ten „pravý“, tj. zda Paroubek současný horující pro „modernizaci“ ČSSD nebo Paroubek schvalující populistické levicové zákony s komunisty nebo Marťany před volbami 2006.

Problém autenticity je u Paroubka problémem dominantním již od počátku jeho návratu do vrcholové politiky v roce 2005. Paroubek byl totiž dlouhou dobu ve vnitřním exilu uvnitř ČSSD. Jeho publikační činnost se koncentrovala do měsíčníku Trend a jeho názory zřetelně inklinovaly k sociálně demokratické „pravici“. Byl více kritikem činnosti Miloše Zemana nejen jako předsedy ČSSD, ale i v době jeho působení ve funkci předsedy vlády. Paroubkova spolupráce s ODS na pražském magistrátu je dokladem toho, že v oné době měl blíže k občanské pravici jak ke komunistům. Jeho názorový obrat ve funkci předsedy vlády od jara roku 2005 a nadbíhání našim „reálným“ komunistům proto působil na ty, co se o politiku zajímají podrobněji, jako názorový veletoč už tehdy. Už tehdy jsme se mohli ptát a také ptali, který že Paroubek je ten pravý. A velmi rychle jsme si po Paroubkových krocích ve funkci premiéra mohli odpovědět, že pravý Paroubek je ten, který se zaklíná populistickými levicovými frázemi. Řada komentátorů to „vysvětlovala“ tím, že mu „nic jiného nezbylo“, pokud se dostal do čela vlády v době, kdy se ČSSD propadala v předvolebních průzkumech až kamsi k 12% volebních preferencí. Toto eufemistické Paroubkovo hodnocení neakceptuji. Paroubek totiž propásl možnost zaujmout ty skupiny voličů, které by rád získal na svou stranu svým programem „modernizace“ ČSSD. Jeho levicová rétorika ve funkci předsedy vlády totiž tyto potenciální voliče zcela odradila a doslova dovedla do zástupu voličů ODS. Tito voliči se navíc vyznačují dobrou pamětí a tak je vyloučeno, aby se k ČSSD vedené tím samým Paroubkem, horujícím pro nový politický styl, vrátili.

Máme tu tedy celkem tři Paroubky, jednoho s poměrně konsistentními „pravicovými“ názory z let 1993 až 2005, pak druhého s radikální levicovou populistickou rétorikou z období 2005 až 2006 a nyní třetího Paroubka, který by se rád názorově vrátil kamsi do devadesátých let minulého století a stal se přijatelným pro ty voliče ODS, o kterých si myslí, že mají vlastně „levicové“ názory. Tady je ale právě onen „zakopaný pes“. Paroubek totiž zaměňuje pojmy a sociálně citlivé voliče řadí automaticky do levicové řady. Tak to ale není. Už Václav Klaus v devadesátých letech minulého století usiloval o to, aby ekonomická reforma byla sociálně průchodná. Za to si vysloužil často ostrou kritiku „čistých“ pravičáků, kteří právě tyto sociální ohledy Klausovy vyčítali. Proto byla a je ODS dnes přijatelná pro téměř 40% voličů, kteří věří nejenom sami sobě, ale souhlasí i s adresnou sociální politikou ODS. Paroubkovo dilema tedy spočívá v tom, že velmi dobře chápe potřebu zlepšit strukturu voličstva ČSSD, sám ji však svou osobou není schopen zajistit. Paroubek není ani český Blair ani český Schröder. Je to Paroubek, který zůstává nesmazatelně zapsán v myslích českých pravicových voličů jako autoritář neváhající sáhnout do gottwaldovského slovníku jako v jeho dnes již památném povolebním projevu.