S postupujícím vyjednáváním o nové vládě a s blížícím se prvním zasedáním nové poslanecké sněmovny hraje stále ještě premiér Paroubek svou novou „pragmatickou“ roli. Není těžké uhádnout, že tato jeho staronová pragmatičnost má jediný cíl. Co nejvíce komplikovat vytvoření nové koaliční vlády občanských a křesťanských demokratů a zelených. Současně vysílá „signály“ o tom, jak že mu v nové koaliční vládě vadí hlavně Kalouskova KDU-ČSL. Za této situace je nutné zachovat stále pevné nervy a nenechat se Paroubkem vyprovokovat.

Prvním podstatným úkolem nové poslanecké sněmovny je volba jejího nového vedení. Je přitom zřejmé, že se předsedou poslanecké sněmovny nemůže stát Paroubek, neboť mu v tom brání jeho současná pozice premiéra. Z hlediska dikce české ústavy, která po dvou neúspěšných pokusech o sestavení vlády dává právo jmenovat osobu pověřenou o sestavení vlády právě předsedovi poslanecké sněmovny, je rovněž zřejmé, že zvolit předsedu sněmovny na jejím prvním zasedání 27. června někoho z ČSSD, by muselo být jasně založeno na tom, že sociální demokracie nebude bránit ve schválení nové koaliční vlády. Pokud to ČSSD zatím stále odmítá předkládáním požadavků, které jsou stále daleko za tím, čím dnes v parlamentu disponuje, je pro rodící se koalici nutné, aby předsedou sněmovny byl zvolen zástupce z těchto koaličních stran. Z praktického hlediska by to měl být zástupce ODS. Martin Komárek se ve své poznámce v MfD na počátku tohoto týdne zle obořil na Topolánka a vyčetl mu, že by ODS neměla přistoupit na to, že zvolení předsedy sněmovny by mohli zařídit svým odchodem ze sněmovny někteří z komunistů. Znamenalo by to podle něj porušení slibu, který ODS před volbami dala, a to že nebude jednat s komunisty.

Situace se však vyvíjí poněkud jinak. Komunisté totiž procitli ze svého snění o podpoře menšinové vlády sociální demokracie za posty ve státní správě a zdá se, že alespoň někteří z nich by rádi ČSSD ukázali, že jsou „suverénní“ stranou, která si nepřeje být zastupována předsedou ČSSD. Takováto „stínová“ podpora někoho jiného než zástupce ČSSD do funkce předsedy sněmovny by proto mohla být motivována snahou komunistů ČSSD „vytrestat“. Primárně by to byl proto vzkaz komunistů sociální demokracii, této, dle vyjádření předsedy KSČM Filipa, „prokapitalistické“ straně, že komunisté jsou tu a stále na stráži zájmů dělnické třídy.

Je proto v zájmu rodící se nové koaliční vlády zvolit takové vedení sněmovny, které by v případě, že ČSSD bude stále sabotovat vytvoření nové vlády, umožnilo na případný třetí pokus opět navrhnout sněmovně tuto koalici a její odmítnutí by potom logicky směřovalo k vypsání předčasných voleb. Těch se ale Paroubek musí velmi obávat. Jeho současné lavírování mu na popularitě nepřidá a svou pravou tvář ukázal v sobotu 4.6. ve 20 hodin na své památné tiskové konferenci. Kromě toho, po zvolení vedení nové poslanecké sněmovny musí podat jím vedená vláda demisi a Paroubek ztratí to, co tak lehce nabyl v dubnu 2005, tj. premiérské křeslo. Zdá se mi proto více než jisté, že Paroubkova pozice se během několika měsíců výrazně oslabí, a to i v „jeho“ straně. Zařadí se tak po bok těch premiérů ČSSD, kteří toto křeslo s ostudou opustili před ním.