Na jiném místě tohoto únorového webového čísla Konzervativních listů přebíráme text Dana Drápala Odvaha k riziku. Autor v něm vítá rozhodnutí KDU-ČSL k uzavření předvolební koalice se stranou Starostové a nezávislí (STAN).

Samotná událost je jistě v rámci předvolebního dění důležitá (byť v okamžiku, kdy je tento článek psán, není zdaleka jasné, jak strana STAN zareaguje – aktualizováno: 9.2. celostátní sněm STAN jednání o koalici schválil). A souhlasím také, že podstoupení příslušného rizika, kdy koalice dvou stran musí pro vstup do Poslanecké sněmovny překonat hranici 10%, je přinejmenším sympatické; navíc jej patrně málokdo čekal...

Nicméně, říká-li se A, mělo by zaznít i B. Každé riziko, je-li podstupováno rozumně, má být vyváženo důvodným očekáváním vyššího přínosu. Jistě lze říct, že tímto přínosem je předpokládaný synergický efekt, kdy obě strany v koalici získají více hlasů, než by byl součet jejich volebních zisků v případě samostatných kandidátek. To je jak triviální, tak nesamozřejmé (i proto jde o riziko!), stejně jako technicistní. Triviální proto, že s jiným předpokladem by to přece nikdo nedělal, nesamozřejmé proto, že synergický efekt může být i záporný (nad těmi, které osloví spojení stran v koalici, mohou převážit ti voliči každé ze stran, kteří budou tou druhou odpuzeni...), a konečně technicistní proto, že v dané úvaze není ani zmínka o případné politické, resp. hodnotové blízkosti spolupracujících stran. Nechci ale vůbec naznačovat, že v případě KDU-ČSL a STAN nemůže být o žádné takové blízkosti řeč – naopak souhlasím s Danem Drápalem, že spojení má náležitou logiku obsahu (tedy nejen tu technickou...). Pochopitelně, ona logika obsahu s tou technickou souvisí – čím vzdálenější by si obsahově obě strany byly, tím větší by byla pravděpodobnost záporného synergického efektu.

Je tady však ještě jeden aspekt, který je primárně ryze vnitřní otázkou rodící se koalice. Nejsem zdaleka sám, kdo poukazuje na osud stran Čtyřkoalice, naposledy pak např. osud koalující Strany zelených (nově tedy jen Zelení) v Olomouckém kraji, kde koalice KDU-ČSL a Strany zelených, pod názvem Koalice pro Olomoucký kraj společně se starosty, v krajských volbách na podzim loňského roku uspěla, ale všechny získané mandáty připadly kandidátům navrženým KDU-ČSL. Zde – byť „jen“ na krajské úrovni – KDU-ČSL tvořila koalici s hodnotově zcela nesourodým partnerem, přičemž ochota takto postupovat poněkud zpochybňuje tvrzení Dana Drápala, že „Koalice KDU-ČSL a STAN nabízí hráz ... genderové protirodinné ideologii...“. Leda by představitelé KDU-ČSL počítali předem s tím, že zelené kandidáty lidovecká disciplinovaná voličská základna prostě „vykroužkuje“ – což se také stalo. To mě konečně přivádí k onomu dalšímu očekávanému přínosu, pro který KDU-ČSL možná také riziko podstupuje – že totiž zisk mandátů bude prostřednictvím preferencí navýšen nesymetricky, zejména ve prospěch KDU-ČSL. Ano, primárně jde o ryze vnitřní otázku rodící se koalice a spíše jde o aspekt, který jistě bude vedení STAN zvažovat v rámci úvah, zda „do toho“ jít či nikoli, popř. za jakých podmínek. Sekundárně se však může daný aspekt projevit i vnějškově: vědomí možnosti takového vývoje může oslabit motivaci voličů STAN koalici volit a tím přispět k převážení výše zmíněného záporného synergického efektu. Nicméně, to vše je „technika“, byť jistě nikoli nepodstatná.

Konečně je tady však otázka nejpodstatnější, která je výsostně vnější, bytostně politická v nikoli technickém, ale skutečně vlastním slova smyslu, a která v mém případě zásadně ovlivní, nakolik diskutovanou koalici zařadím do své palety relevantních možností „koho volit“. Tou otázkou je, zda v případě úspěchu koalice vstoupí do vlády, ve které bude premiérem Andrej Babiš. Jsou tu přitom alespoň tři indikátory, které ve mně vzbuzují přinejmenším vážné pochybnosti: (1) KDU-ČSL dnes s panem Babišem ve vládě sedí, (2) např. v osobě ministra kultury pana Daniela Hermana KDU-ČSL s panem Babišem vcelku dobře vychází, (3) strana STAN vyznává podobně nepolitický přístup k politice, jako pan Babiš (jak píše Bohumil Doležal: „...my nejsme žádní politici, my jsme jen v horším případě docela maličtí starostové..., v lepším případě pak docela nezávislí“). Samozřejmě, tohle není specifická otázka koalice – tohle by viselo ve vzduchu i v případě, že by obě strany kandidovaly samostatně. Je však třeba mít na paměti, že vznikem koalice ta otázka nikam nemizí, zůstává nejen přítomná, ale dokonce nabývá na významu, neboť pravděpodobnost společného postupu po (případně úspěšných) volbách takto roste a tedy patrně obě strany shodně potenciálnímu předsedovi vlády Babišovi buď poslance pro vyjádření podpory jeho vlády dodají nebo nikoli. Ocenil bych tedy odpověď a to, samozřejmě, před volbami, odpověď jasnou, v duchu „ano, ano – ne, ne“.