Vládu bychom měli. Pestrou, s mnoha neduhy daných do vínku, leč s důvěrou Sněmovny. Ale máme i opozici? Vidí někdo někde nějakou?

Komunisté, kteří by mohli výrazně těžit ze zklamání voličů ČSSD a ANO, pracují na svém definitivním ztrapnění. Zastávají se Vasila Biľaka, znovu po letech odsuzují Miladu Horákovou, koketují s diktátory a autoritáři. V parlamentu přicházejí s utopickými návrhy, jako je dodatečné referendum o církevních restitucích. Chovají se jako strana, která ví, že se do vlády hned tak nepodívá, a tudíž může sázet na voliče radikální, protestní, znechucené, případně tesknící po starých dobrých časech "totáče".

Úsvit přímé demokracie potřebuje před svými voliči vykázat nějaké výsledky, zejména při prosazování přímé demokracie, jinak se potvrdí varovné prognózy, že se v preferencích dostává pod osudovou pětiprocentní hranici. Proto nabízí spojenectví i vládní koalici. Tomio Okamura má sice prořízlá ústa a těší se podle průzkumů vysoké oblibě veřejnosti, ale sám si na politické pouti nevystačí.

ODS se snaží dát do pořádku sebe sama. Nový předseda Petr Fiala očišťuje konzervativní ideologii, tmelí tým, obchází bývalé předsedy, hájí dávné kauzy modrých a připomíná, že návrat na politické výsluní není otázkou týdnů ani měsíců. Mezi tím ale ODS dál válcují někdejší pletky s kmotry a provozování politiky na pomezí trestné činnosti.

Zbývá TOP 09. Neformálním lídrem opozice je Miroslav Kalousek. Zásluhou koaličních poslanců není odsunut do křesla místopředsedy Sněmovny, ale aktivně vede poslanecký klub TOP 09/STAN a coby první místopředseda strany nahrazuje stále méně viditelného Karla Schwarzenberga. S tím ale souvisí dva problémy. Kalousek nemá autoritu jako Schwarzenberg a četné voliče spíš odpuzuje. Vyžívá se také v kritice důrazné, avšak demagogicky a osobně laděné, na což začíná být veřejnost alergická. Jeho hlavním terčem je Andrej Babiš - s kontroverzní minulostí a ekonomickými vazbami. Jenže u Babiše lidé – možná naivně – oceňují snahu s věcmi hýbat, měnit je, odstřihnout se od politických praktik minulosti. I proto je oblíbenější než Kalousek. Nadějí TOP 09 mohou být lidé jako Jiří Pospíšil, který dezertoval od ODS, nebo Luděk Niedermayer, který vede její kandidátku do Evropského parlamentu. To je ale běh na dlouhou trať. Přitom aktuálně topku trápí zaječí úmysly Starostů a nezávislých, kteří si před komunálními volbami leckde uvědomují, že TOP 09 je tak trochu koulí na jejich noze.

O mimoparlamentních stranách se netřeba příliš šířit. Do sněmovních voleb je daleko a mnohé z nich se ještě neprobraly z podzimního šokujícího výprasku. Jistou šanci na reparát v senátním a komunálním klání budou mít hlavně zelení. To však s celostátní politikou příliš nezahýbe.

Co a kdo tedy bude hrát v nejbližším období opoziční úlohu? Čiperný a všudypřítomný prezident Zeman? Koaliční lidovci, kteří se nepřetržitě tváří, že jsou jednou nohou z vlády venku? Část sociálních demokratů sdružená okolo rebelujících hejtmanů?

Jisté je, že Sobotkův kabinet bude muset bojovat hned na několika šachovnicích. Bude kritizován zleva, zprava, shora, zdola… Takový je osud vlád přes politických střed, zahrnujících nadto tradiční strany i čerstvé protestní hnutí. Přesto je zřejmé, že v parlamentu to bude mít Sobotkův tým zpočátku snazší než jeho předchůdci. Přesto by na to hřešit neměl. Česká politika a atmosféra ve společnosti potřebuje korektní a věcnou diskusi vlády s opozicí jako sůl.