To si musel uvědomit každý, kdo poslední měsíce alespoň občas nevynechával základní domácí zpravodajství. Brněnský sněm, opravuji, kongres s ostrými bezpečnostními podmínkami (viz kuličkový atentát na "Otce zakladatele"), kde byla zjevná snaha izolovat novináře od delegátů, působil pak jako smutná, až bezradná sešlost.

Leccos zapříčinily tři týdny staré krajské a senátní masakry občanských demokratů. Z tváří delegátů nebylo těžké poznat podobnou skleslost, jakou při povolebním setkání nečasovců s médii charakterizovalo jedno malé dítě. Císař a jeho suita byli náhle zcela nazí po výroku nevinného: "Jé, voni jsou nějaký smutný…"

Předseda vlády a teď už i staronově strany se o víkendu pokoušel mluvit jinak než s obvyklou suchopárností. Jeho nejistota či strach však při vystavování partajních účtů na brněnském výstavišti patřila k nejpůsobivějším exponátům v dějinách největší středoevropské výstavní plochy.

V krizi bývá zvykem obracet se k vůdčí osobnosti. Nečasovi však vskutku chyběla vize. Ale nechyběla u toho televize, díky čemuž všichni viděli, jaký marasmus zasáhl Občanskou demokratickou stranu.

Zkoušel hrát jako silný vůdce a zapálený řečník. Do Fidela Castra v mladších letech měl nicméně přes oceán daleko. Blíže rozhodně k soudobému modelu… Krapet připomínal také degenerovanou obdobu Gorbačova, když zdůrazňoval potřebu nového myšlení. Leč bylo to jako rozbitý gramofon. Volá se po změně, jenže tisíce členů ročně ztrácející partaj a "její" země jsou tak prohnilé, že se nikdo neodváží jít věci na dřeň… Znamenalo by to ztrátu legitimity stávající kabinetní moci.

Všechno se tudíž zase odbylo odkazem na špatnou komunikaci s nechápavou veřejností a trváním na tragické (hospodářské) politice. Bylo to jasné déjà vu. Ani personální odhad nemá Nečas lepší než Michail Sergejevič…

Rozhrkaný orchestrion připomínala většina významných řečníků. Strašení cestou do Řecka kvůli apriori zadlužující levici zní od stávající pravice uboze, neboť předvedla bezpříkladné tempo propadu státních příjmů i nefunkčnosti státu v jednom. ODS se ocitla v myšlenkové a personální chudobě, takže namísto své značky vysílá SOS.

Snahu mobilizovat lhostejno čím členy zdeptané porážkami, politickou neschopností anebo skandály dokazuje rovněž pozvání monotematické Naděždy Kavalírové. Antikomunistky, o níž se v archivářských kruzích vypráví, kterak ostře apelovala na hledání kompromateriálů proti docentu Pernesovi, jelikož známý vědec hodlal odideologizovat Ústav pro studium totalitních režimů.

Její a dalších výzvy k sjednocení rozhádaných kolem "komunistického nebezpečí" byly druhem onanie. Doufáním, že propagátoři polopravd a lží jim v průběhu stonásobného opakování sami uvěřili. Přidělili znaménko pravdy…

Při posledním kongresu si pak mohl předák občanské demokracie nadiktovat své nejvýznamnější spolupracovníky. Teď má situaci o notný kus horší. Zdaleka formálně a obsahově nejlepší, ačkoli tradičně někým jiným napsaný projev pronesl zhrzený Mirek Topolánek. Jeho následovník poté utrpěl vítězství, načež ho obstoupili ambiciózní Kuba a znepřátelený Pospíšil. Vůči vůdčí osobnosti vždy loajální Miroslava Němcová – nazývaná kdysi "Klaus v sukni" – přišla o první místopředsednictví, přičemž stěží o pár hlasů získala aspoň místopředsednictví řadové.

Část z pravděpodobné budoucnosti jeho partaje pak zazněla hned v úvodu, když vystoupil apoštol "tatíčkovy" vůle. Den před tím masarykovsky tendující Klaus (kdysi kritik mocenského hradního centra TGM) jasně zdůraznil, že se nehodlá vměšovat do vnitřních procesů ODS. Pro jistotu se ani zoufalého rokování nezúčastnil, aby to co nejvíce vypadalo, jako by jen z povzdálí pozoroval ve vlastní šťávě se vařící partaj. Tu, co mu jí někteří "oškliví" kdysi "ukradli", což jistě nezapomněl. Teď je na tahu.

Článek vyšel v Parlamentních listech