V české politice máme strany velké a strany malé. Mezi malé řadíme jak subjekty tradiční, tak nově vznikající. Je pak znamením vrcholné bezradnosti voličů, když apriori vyjadřují masově důvěru těm, co si k vrcholové politice zatím ani nepřičichli a za nimiž není žádný politický životopis. Skoro se zdá, že kdyby se mezi volebními lístky v obálkách, které v těchto dnech dostáváme domů, objevily soupisky fotbalových extraligových klubů, také by měly šanci proniknout do Sněmovny.

Hvězdičkou sezóny se stala strana Věci veřejné, reprezentovaná jednou celebritou, několika půvabnými manažerkami a vlivnými podnikateli. Radek John se rychle vyšvihl do čela žebříčků popularity. Neublížilo mu ani zatajování nemanželské dcery, ani někdejší nepravdivá výpověď před soudem, ani spolupráce se společnostmi VZP a Lesy České republiky. Sám s bezelstností bílého koně hovoří o tom, že v čele představenstva firmy Ora Print se ocitl jen za pár tisíc coby obyčejný zaměstnanec a o svých tehdejších kolezích nic neví. Nic z toho patrně sympatizantům Věcí veřejných nevadí. Ostatně tenkrát Radek John v politice nebyl. Naopak po vstupu do Sněmovny mu mohou i menší průšvihy zlomit vaz. Natolik jsme ke svým voleným zástupcům – a skoro jenom jim - přísní…

Od založení Věcí veřejných letos uplyne devět let. Zatím se však soustředily výhradně na pražskou komunální politiku. Patrně poučeny z ní daly dohromady vlastní pořádkovou službu, která se donedávna starala o čistotu a bezpečí hlavního města. Nadšení svalnatci, prý vyzbrojení toliko měřidly hluku, dbali zejména na to, aby se narkomani či bezdomovci nepotloukali tam, kde nemají. Podobnost se zrušenými takzvanými ochrannými sbory Dělnické strany Věci veřejné jednoznačně odmítly. Místopředseda strany Jaroslav Škarka se zase na svém blogu svěřil, proč radši jezdí do zaměstnání pět kilometrů vlastním vozem, než aby se s bezdomovci či zpocenými ukrajinskými brigádníky trmácel špinavou městskou hromadnou dopravou. Podpořil také přístup kontroverzní chomutovské primátorky Řápkové k dlužníkům. Jiný čelný kandidát Věcí veřejných, Michal Babák, přiznal, že sponzoring strany mu pomohl k volitelnému místu na kandidátní listině. Domnívá se přitom, že právě peníze "jsou dány nadáním, umem a inteligencí" a k tomu dodává: "Moje filozofie je, že u člověka, který jde do politiky a má peníze, je menší možnost, že se stane korupčním člověkem. Na rozdíl od těch, kteří peníze nemají, mám výhodu být poctivý." Tolik Michal Babák.

Zatímco se Věci veřejné snaží představit jako liberální středová partaj s důrazem na prvky přímé demokracie, politologové a komentátoři zdůrazňují její populistické rysy a inklinaci k národně socialistickým receptům. Jiří Pehe nedávno na stránkách Práva v souvislosti s Věcmi veřejnými poznamenal, že populistické strany neslibují ve jménu "vox populi" jenom všechno možné. "Jelikož lid je v jejich podání stejně moudrý nebo moudřejší než politici, zdůrazňují například přímou demokracii. Bývají také výrazně anti-elitistické a mají mlhavé programy, z nichž vystupuje obvykle jedno ústřední téma, které vzbuzuje silné emoce: například přistěhovalectví, zločinnost nebo korupce. Populistické strany údajně vědí, jak takový problém řešit. Na složité problémy nabízejí jednoduchá řešení. Svojí vnitřní amorfností připomínají spíše hnutí. Jejich úspěch u voličů často souvisí se silnou charismatickou osobností v čele strany," míní Jiří Pehe.

Když se podíváme na program Věcí veřejných, zaujme svojí srozumitelností a úderností. Namátkou prosazuje širší užívání referend, přímou volbu prezidenta, hejtmanů a starostů, zprůhlednění volebních kampaní, změnu volebního systému ve většinový, odvolatelnost politiků, zpřístupnění majetkových přiznání politiků, omezení imunity zákonodárců, snížení výdajů ve veřejných zakázkách o 20%, plošné snížení úředníků o 10%, snížení přímých daní ve prospěch nepřímých, daňovou amnestii, zdanění hazardu a prostituce, jedinou státní zdravotní pojišťovnu, zvýšení platů učitelů o pět tisíc korun, sloučení ministerstev obrany a vnitra nebo třeba odstranění přebytečných dopravních značek. Naopak z něj kupodivu zmizel prvoplánově líbivý nápad na zrušení koncesionářských poplatků.

Na hranici politické korektnosti jsou programové body týkající se přísnější regulace a výběru zahraničních pracovníků, odmítnutí principu pozitivní diskriminace, práva obcí krátit či odebírat sociální dávky, kontroly školní docházky mezi rodinami pobírajícími podporu, vyplácení sociálních dávek formou poukazů na stravování, ošacení a bydlení a podobně.

Jedním dechem ale dodejme, že protikorupční opatření by měla od Věcí veřejných opisovat i konkurence. Počínaje elektronickými aukcemi, přes centrální nákupy, cenové limity pro stavbu dálnic, a protikupčními audity a etickými kodexy ve státní správě konče.

Když vezmeme v potaz program, kampaň a rétoriku Věcí veřejných, jejich volba je ruskou ruletou. Když uspějí, mohou se vydat cestou haiderovských strážců národa a pořádku, anebo zkusit obsadit liberální střed. Problémem ale je jejich minimální zkušenost, neideovost a nulová mezinárodní zakotvenost. Uspět ale také nemusí. Jejich typičtí příznivci jsou vlažní a na poslední chvíli mohou sáhnout po kritizovaných, leč vypočitatelných značkách. Každopádně už samotný raketový nástup Věcí veřejných je prohrou etablovaných stran a výstrahou, že když to takhle povedou dál, voliči se mohou odhodlat k radikální proměně zdejšího partajního spektra.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6