Zahraniční politika nepředstavuje pro naše přední „státotvorce“ líheň zajímavých rezonujících témat. Až po pás jsou tudíž zahrabáni v domácích problémech, které (se vší úctou) představují ve světovém kontextu maličkosti a vskutku nepodstatné prkotiny.

Jednou za uherský rok však dojde k tomu, že je nastoleno důležité téma, které se s domácím prostředím tak či onak prolíná, rozvíří hladinu „řečnění lidu prostého“ a drazí vůdcové, kteří svým spoluobčanům dovedou za každé okolnosti bez pohnutí naslouchat, se musí chtě nechtě přizpůsobit.

Vzhledem k tomu, že v otázkách spadajících za český horizont nemají „úplně“ brilantní přehled, dopouštějí se kreací rozpačitých klaunů zvažujících, kdy je nutné oddělit vážnost situace od parodie.

Má to jen jeden (zato velepodstatný) háček. Od klaunů nečekáme, že nám budou vládnout a že v kritické chvíli zvolí to nejlepší z nabízených řešení.

Stále probíhající diskuse o možnosti výstavby amerického radaru to přesvědčivě dokazují. Ti, kteří ještě nedávno zatíženi vládní odpovědností prosazovali zřejmý kurz směr Washington D.C., si dnes nezadají ani s těmi nejradikálnějšími hlasateli antiamerikanismu. Přitom zahraniční strategie každého státu je natolik citlivou záležitostí, že by v ní hlavní síly účastné na moci měly zachovávat konsenzus.

Tedy dobrá. S radarem se shoda vytratila takřka v zárodku klíčových jednání. Zahraniční politika má ale i jiné body a na řadu z nich přeci musí mít nejsilnější aktéři politických dějů společný náhled.

Od listopadového zvratu 1989 česká (československá) diplomacie patřila k těm aktivnějším v prosazování ideje lidských práv ve světě. Tento trend nalezl úrodnou půdu, podporu veřejnosti včetně elit a zdálo se, že když už nic jiného, bude vždy konstantním kamínkem světonázorové mozaiky vládnoucích kruhů. Vždyť kdo jiný by měl volat k odboji proti rozmanitým formám totalitních a autoritářských režimů než demokratický stát, který se ke svobodě musel právě přes všemožné totalitarismy prokousat?

S posledním povstáním v systematicky počínšťovaném Tibetu se tato shoda rozplynula kamsi mezi neurčité fráze (v lepším případě) nebo se snad proměnila v omračující vánek, který napíná plachtoví surových vetřelců ke konečnému vyvrácení zmocněné krajiny z dávnověkých kořenů (v případě horším).

Těch pár politických veličin, které se Tibeťanů otevřeně zastaly, je třeba si vážit. Už proto, že zosobňují alternativní ostrůvky zbylé z kdysi samozřejmého mainstreamového proudu.

Autor je místopředseda Institutu K.H.Borovského