Motto: Přestane-li většina žít, chápat svět v pojmech pravdy, morálky a odpovědnosti k všehomíru, ocitá se společenství na cestě ke zkáze. Přestávají platit staleté zkušenosti, lidé ztrácejí sluch, pravda i lež jsou jedním bezobsažným zvukem. Nakonec zůstává jen lomoz lži. Na povrch společnosti vyplavou nejhorší povahy a lidé zločinní.

Část druhá

Sametová revoluce, její průběh a důsledky

Pokud mé znalosti historie sahají, žádná privilegovaná vládnoucí vrstva nikdy ze svého postavení neodešla dobrovolně. Nejvýše se pod tlakem přeskupila, upravila ideje a metody. I v takových případech obtížně mění svá schémata a zvyky.

Spouštěcí mechanismus Československé „sametové revoluce“, demonstrace sedmnáctého listopadu 1989 na Národní třídě, byl v režii Státní bezpečnosti. Akce Zifčák o tom snad dostatečně vypovídá.

Založení místního Občanského fóra v Jihlavě, kterého jsem byl přítomen, zorganizovali a byli mu přítomni agenti Státní bezpečnosti. Prvým i druhým předsedou občanské bezpečnostní komise tamtéž byli agenti Státní bezpečnosti. Mohl bych pokračovat.

V prvých dnech a měsících téměř nebylo lze najít lidi, kteří by poctivě a odpovědně chtěli vstoupit do politiky a byli ochotni systematicky pracovat pro změnu. V té době bylo možné se do nových politických struktur dostat. O rok, dva později již byla jiná situace.

Klíčovými politickými akty převratové doby, které zajistily kontinuitu mocenských uskupení ustavených v sedmdesátých a osmdesátých letech, byla kontinuita právního systému a komunistické strany.

„Kontinuita“ právního systému jistila, že nedojde k náhlé změně pravidel. Důležité bylo to, že technokraté a úředníci, kteří obsluhovali stroj totalitního státu, zůstali na svých místech se stejnými pravidly a zaběhlou „praxí“ jejich uplatňování. Změny zákonů a jejich úpravy na nové „demokratické a kapitalistické“ poměry bylo možno podle potřeby takticky směrovat a řídit.

Typickým příkladem, jak se tato praxe rozbíhala, bylo zrušení Zákona o majetku v socialistickém vlastnictví v květnu1990. Zákon nebyl nahrazen jinou normou. Po dlouhé roky vláda žádný takový návrh nepřipravila a nepředložila ke schválení novému zákonodárnému sboru. Neexistovala norma, podle které by soudy mohly posuzovat legalitu přesunů majetku státu. Pro zasvěcené to byl zabezpečený způsob „primární akumulace kapitálu“ do „správných“ rukou. Proces vytváření, předkládání a schvalování zákonných norem byl po celá devadesátá léta podle potřeby takticky směrován a řízen.

Způsob převratu a kontinuita právního systému zajistily, že státní aparát a úřady zůstaly v rukou těch, kteří je ovládali a řídili v osmdesátých letech. Kontinuita komunistické strany a její nezakázání umožnily udržet a zachovat organizační stroj totalitní strany. V té době došlo ke kompromisu mezi oběma stranickými mocenskými centry. Z veřejné scény byli odsunuti nejznámější představitelé předlistopadového režimu a byla jim zaručena beztrestnost.

Komunistická strana, navenek opovrhovaná a odstavená od moci, byla jediným skutečným politickým subjektem na scéně, který měl navíc organizační zázemí a obrovský miliardový majetek. Spolupracovali s ní vysoce postavení technokraté v orgánech státu, policie a soudnictví. Nezapomenu, s jakým nadšením vítali tehdejší komunističtí poslanci ve sněmovně České národní rady guvernéra České národní banky Josefa Tošovského. Navenek drtivě vypadající politická převaha nekomunistických politických subjektů ve sněmovně byla dýmem, za kterým bylo prázdno. Vítěz voleb 1990, Občanské fórum, bylo směsí, kterou nespojovala žádná politická hodnota. Při vzniku nových politických stran a subjektů byli téměř vždy agenti bývalé Státní bezpečnosti a lidé jí zaúkolovaní.

V Československu a následně České republice na konci osmdesátých let neexistovala společenská vrstva, která by vyrostla v jiných hodnotových poměrech než byl komunismus. Neexistovala společenská vrstva ctící společné hodnoty, ekonomicky silná, svéprávná, s politickou zkušeností, která by věděla, že svou nezávislost i hodnoty musí na politické scéně hájit.

Byl jsem od počátku členem Občanské demokratické aliance, viděl potíže zakládání politické strany, vytváření jejích orgánů i vlastního fungování. V prostředí, kde padesát let pluralitní politika, jako taková, neexistovala, kde ekonomické zdroje zůstaly v rukou těch, kteří stát po čtyřicet let totalitně ovládali a neměli žádný zájem na ustanovení se nezávislých politických stran. V prostředí, kde po padesáti letech totalitních režimů byla společnost svou vnitřní podstatou a hodnotami nesvéprávným „plebsem“. Jak takové společenství funguje popsal ve své vizi „Rok 1984“ již ve čtyřicátých letech George Orwell.

Společenství tvořené svéprávnými jedinci by vědělo, že nepotrestané zlo je základem zla příštího a většího. Československá /česká/ politická „elita“ na počátku devadesátých let učinila prakticky totéž, co její „demokratičtí“ předchůdci na konci války. Tehdejší vedení státu vyhnalo tři miliony Němců. Celé etnikum, které na území sídlilo po staletí, jako by všichni byli stejně vinni na nacistickém zlu. Ten čin morálně připravil půdu pro komunismus. Politická „elita“ sametové revoluce, její symbol Václav Havel, veřejně vyhlásila, že všichni jsme vinni za komunismus - tudíž nikdo. Dali veřejné znamení, že zločin, vlastizrada se netrestá a trestat nebude. Morálně připravili půdu pro postkomunismus.

Politici po válce umožnili, aby ten, kdo neměl zábrany si nakradl u svých bývalých německých sousedů. „Humanista“ na čele státu dal v roce 1990 veřejné znamení, že ti, kteří čtyřicet let parazitovali na celé společnosti a zradili svou zemi, si mohou beztrestně rozkrást, co zůstalo. K nim se připojili ti, kteří neměli zábrany.

Jednání „sametové elity“ po roce 1990 bylo nemravné. Nastavilo cestu ke dnešnímu stále se prohlubujícímu marasmu. Odpovědnost a stejně i vina jsou individuální; zobecní-li se, není odpovědný a vinný nikdo.

Aby mi nebylo předhazováno, že jsem byl spoluúčastníkem toho, co odsuzuji, upozorňuji, že na všechny tyto věci jsem v té době ve sněmovně ukazoval a varoval, jaké budou důsledky. Byl jsem členem parlamentní komise pro majetek komunistické strany a jeho předání státu. Celé to byla fraška, Dybovo ministerstvo hospodářství hrálo formální hru. Při sestavě, která ve sněmovně byla, si nešlo nic vynutit. Z komise jsem tehdy odstoupil, abych nebyl účasten toho podvodu.

Stejné platilo pro později, na jaře 1993, iniciovaný zákon O protiprávnosti komunistického režimu. Opět to byla formální hra iniciovaná v té době vládnoucí „pravicí“, především ODS. Byl jsem členem parlamentní komise, která měla zákon připravit. Poté, co jsem zjistil, že skutečným úmyslem je vytvořit jen formální normu, zákon bez jasných paragrafů, dle kterých by bylo možno konat, jsem z komise odstoupil. Úkolem „pravicového“ předsedy komise Libora Nováka „mladšího“ bylo zajistit, aby návrh byl bezzubou formální normou. Návrh paragrafu na zákaz komunistické strany jsem předložil při projednávání v plénu sněmovny. Na odůvodnění, kterým jsem svůj návrh argumentoval, dnes nemusím měnit jediného slova. Odpovědí mi bylo mrtvolné ticho. Zpravodaj zákona ve sněmovně Ivan Mašek, člen ODA stejně jako já, při předkládání návrhu k hlasování řekl, že návrh je nehlasovatelný. Po skončení procedury mi přiznal, že to nebyla pravda. Nevysvětlil mi, proč to udělal.

Hra na parlament a pluralitu byla od počátku smutná fraška. Naše společnost byla prorostlá komunismem a jeho „hodnotami“ jako rakovina svými metastázami ve své konečné zhoubné fázi prorůstá celý organismus. Sametový způsob léčby znamenal jen utlumení akutních příznaků na určitý čas. Ekonomické zdroje, státní aparát, úřady, policie, soudnictví zůstaly v rukách lidí, kteří je ovládali v předsametové době. V naší zemi neexistovala síla, společenská vrstva, která by chtěla skutečnou změnu. Změnu politickou i zásadní změnu hospodářských způsobů. Nebylo zde lidí, kteří by na sebe nezištně v přechodném období vzali odpovědnost. Lidé, kteří by nehráli divadlo, ale důsledně, krok za krokem vyčistili zázemí scény a prosadili reformní zákony.

Sametová revoluce byla operetou, která se změnila v dnešní tragickou frašku. Znamením, co se hraje, mohlo být v samém počátku to, že hlavní role byla svěřena malému ješitnému autorovi absurdních dramat. Nezapomenu na příchody Václava Havla do sněmovny a jeho výstupy v roli prezidenta. Osobnost v přímém kontaktu poznáte a cítíte. Ten malý pán hrál roli a vžíval se do ní a bylo to zřetelně vidět. Měl jsem při těch vystoupeních vždy pocit trapnosti a styděl jsem se. Část sněmovny se smála, mezi sebou si vyměňovali poznámky a úsměšky.

Pro pochopení českého průběhu a způsobu „perestrojky“ komunismu v kapitalismus uvedu jednu svou zkušenost.

V roce 1993 jsem byl s malou parlamentní delegací vedenou Pavlem Tolnerem na Taiwanu. Zde na druhém konci světa jsem pochopil české restituce a reformu zemědělství. V kontinentální Číně před komunistickou érou byla držba půdy v rukou statkářů. Statkáři sami na své půdě většinou nepracovali a pronajímali půdu k hospodaření kuliům. Pronájem činil osmdesát procent úrody. Kuliové neměli žádný zájem na zvyšování výnosu. Statkář jim sebral téměř vše. Pracovali jen aby přežili. Když Maocetung začal v provincii svůj boj o moc nad Čínou, začal ho tím, že bral půdu statkářům a dával ji kuliům. Statkáře většinou pobili. Za války si Čankajšek uvědomil, že jeho jedinou nadějí je pozemková reforma. Začal ji provádět, ale s velmi malým úspěchem. Jeho úředníci patřili do stejné privilegované třídy jako statkáři a většinou se osobně znali. Čankajšek válku o Čínu prohrál. Dva miliony členů čínské nobility, úředníků a vojáků se přepravilo na Taiwan, hornatý ostrov v Čínském moři. Z plochy ostrova třicet šest tisíc kilometrů čtverečních je zemědělsky využitelných jen dvanáct tisíc. Na ostrově byl stejný způsob vlastnictví půdy i pronájmů jako na pevnině. Obyvatelstvo ostrova se emigranty z pevniny zdvojnásobilo, chtěli-li přežít, museli se uživit. Stejní úředníci, kteří prováděli pozemkovou reformu na pevnině, ji zúřadovali na ostrově. Co jim bylo uloženo, provedli důsledně a perfektně. Úspěch reformy byl podložen tím, že úředníci byli z pevniny a statkáři byli místní. Neznali se a neměli žádné osobní nebo rodinné vazby. Vlastní zemědělství, jehož výkon se zněkolikanásobil, živilo Taiwan až do konce sedmdesátých let. Ministr zemědělství, který reformu uskutečnil, se stal prezidentem po Čankajškovi.

Způsob Československého /českého/ převratu zajistil, že všechny výhody a mocenské páky zůstaly v rukou společenské vrstvy a mocenských uskupení, která stát ovládala desítky let. Noví lidé, kteří se vynořili v politice, byli jen pěnou, která se vytvořila na povrchu společenského substrátu, se kterým se zatřáslo.

Nebylo obtížné zmanipulovat společnost, která po půl století byla udržována v otrockém stavu. Nejlepší osobnosti skončily na popravištích a ve vězení. Několik etap emigrace vyhnalo zbylé. Byl jsem v politice celá devadesátá léta a viděl bídu české politiky. Ze své zkušenosti tvrdím, že měli své lidi při zakládání většiny politických stran, které se dostaly na parlamentní scénu, i těch, které měly nebezpečnou politickou značku.

Pokračování příště

V Třeštici, dne 7. listopadu 2005