2.12.2020 | Svátek má Blanka


POLITIKA: Narozen v komunismu, umřu v covidismu

27.10.2020

Ještě nikdy za posledních 27 let nebyli občané této země tak blízko využití článku 23 Listiny základních práv a svobod. Nejspíš proto, že se je dosud žádná vláda spolu s opozicí nesnažila každý den přesvědčit o tom, že defenestrace je vlastně přijatelná forma přímé demokracie a že je nutné kvůli koronaviru zlikvidovat celý polistopadový systém.

Na tyhle závěry stačí sledovat dění posledních měsíců, přičemž existenční ohrožení nepředstavuje uniklý koronavirus z čínských laboratoří ve Wu-chanu, ale kreativita členů současné české vlády. Budu stručný a omezím se pouze na výčet několika ukázkových příkladů toho, co se salámovou metodou a prakticky bez jakéhokoli odporu či diskuze stalo za pouhých osm měsíců dnešní realitou, a to díky nepravidelným improvizacím vládní legie zkázy ve složení plukovník Prymula, soudruh Hamáček (ne tenhle) a generátor náhodných československých slov Babiš. Kdykoli se někdo z těchto expertů objeví na tiskovce, nemůže si být nikdo jistý životem ani majetkem.

1. Opětovné vyhlášení nouzového stavu – vláda po jarní tříměsíční zkušenosti zjistila, jak snadno se vládne za nouzového stavu umožňujícího panovat bez ohledu na zásahy do lidských práv a základních svobod a bez ohledu na další omezující pravidla (například při zadávání veřejných zakázek), takže nouzový stav vyhlásila znovu, ačkoli premiér Babiš sliboval, že se plošná opatření (a tedy ani nouzový stav) už nikdy nezavedou. Kdo spoléhal na to, že nouzový stav prakticky bez jakéhokoli odůvodnění (proč chce Prymula nouzový stav, to nevěděl ani Babiš) obratem zruší poslanecká sněmovna, nejspíš strávil poslední půlrok mimo civilizaci. Od března tohoto roku už mezi vládní koalicí a opozicí v poslanecké sněmovně není rozdíl, vše se slilo do jedné covidové národní fronty a jednotlivé strany se předhání pouze v tom, kdo by zavedl více „opatření“, povinné roušky všude, nebo více podpořil podnikatele, kteří nyní kvůli vládním „opatřením“ nemohou podnikat. Je tak jisté, že nouzový stav, který má skončit v listopadu, bude pokračovat dál. Jediným hlasem rozumu byl Tomio Okamura, což dokazuje, v jak hluboké personální krizi se ostatní politické strany a hnutí nacházejí.

2. Cílená likvidace podnikatelů a střední třídy – vláda cíleně likviduje celé skupiny živnostníků, podnikatelů a na ně navázaných zaměstnanců. Činí tak zcela arbitrárně, na rozdíl od lockdownu na jaře, kdy se podpůrná opatření urychleně zaváděla, nyní chybí podpůrné programy (nestihly se přijmout a příslušné návrhy dosud leží ve sněmovně, takže se nyní opět jede ve stavu legislativní nouze) a veškeré finanční rezervy podnikatelů už jsou vyčerpány. Někteří nezdolní optimisté si na úhradu fixních nákladů vzali hypotéku na byt, realisté typu Pohlreicha hovoří o konci svého byznysu někdy v prosinci. Na rozdíl od bolševiků v 50. letech minulého století se dnešní vláda obejde bez gulagů a násilného znárodňování – postupně zpřísnila „opatření“ do té míry, že wellness, hotely, fitness centra, hospody, divadla, kina a bary doslova vyhladověla a nakonec jim podnikat zcela zakázala, a to na časově neomezenou dobu (neomezenou, protože nouzový stav se dá kdykoli prodloužit, a to opakovaně každý měsíc, viděli jsme to na jaře).

Pokud by se snad někdo chtěl se státem alespoň soudit o takto způsobené škody a ušlý zisk, brzy bude mít smůlu – stejně jako na jaře totiž ani teď nehodlá vláda podnikatelům hradit ušlý zisk, soudruh Hamáček už ostatně připravil příslušnou novelu krizového zákona, přičemž v důvodové zprávě lže o tom, že tato změna „nic nemění“ (a proto tu změnu navrhuje). Podotýkám, že povinnost státu hradit veškeré škody způsobené krizovými opatřeními je v tom zákoně jako pojistka proto, aby vláda v rámci řešení krize nezpůsobila více škody, než užitku, ale vláda to zjevně vidí jinak: bilionové náhrady škod ohrožují stát, půlbilionový deficit rozpočtu na rok 2020 a 320 miliard deficitu na rok 2021 stát neohrožují (podotýkám, že dodnes neproběhla penzijní reforma stávajícího důchodového systému vulgo letadlo).

3. Podstatné omezení kultury – za současných vládních „opatření“ nelze provozovat kina, divadla, koncertní haly ani pořádat estrády. Pokud se divadelníkům nebo hudebním skupinám povedlo přežít jarní lockdown, pak zčásti jen díky tomu, že nabídli abonentům a lidem, kteří si již koupili lístky na představení a koncerty, že jim nevrátí peníze a umělecký zážitek poskytnou poté, co vláda lidově řečeno přestane blbnout. Aniž by vůbec stihli tato už zaplacená představení všechna odehrát, nahradil na postu ministra zdravotnictví Kena plukovník Prymula a s kulturou je opět utrum. Herci i zpěváci se můžou rekvalifikovat třeba na pokladní v supermarketu (než vláda zavře i ty) a kdo chce kulturní zážitek, nechť si pustí televizi nebo zajde do knihovny (než vláda zavře i ty).

4. Likvidace celých odvětví profesionálního sportu – jen málokterý sport se obejde bez diváků a výdaje z velké části nahradí soukromí sponzoři. Nevím, z čeho budou fotbalové a hokejové kluby platit hráče, pokud na stadiony s kapacitami i desítek tisíc diváků, které není problém vyprodat, dojde pár stovek fanoušků, případně ani noha a pokud jejich hráči budou polovinu sezóny v karanténě. Nikoli proto, že hrají mizerně a jsou neschopní, ale proto, že vládě přišlo zavřít stadiony a sportoviště jako dobrý nápad v „boji s covidem“. Hráči už nemohou ani trénovat. Ve Zlíně už na zimáku rozpustili led, na Spartě by mohli fotbalový trávník přeměnit klidně na záhony a okopávat mrkev místo protihráčů. Chcete si dopřát sportovní zážitek? Pusťte si záznam sportovních utkání z předcovidové doby, kdy ani chřipková epidemie nezastavila mistrovství světa nebo olympiádu.

5. Likvidace stávajícího školství – vláda v průběhu září zcela uzavřela vysoké, střední a nakonec i základní školy (navzdory opakovaným tvrzením, že se tak nestane), čímž zopakovala scénář z dubna až června tohoto roku, ačkoli neodůvodněnému uzavření vysokých škol se alespoň nyní rektoři bránili a v případě Masarykovy univerzity bránit budou (Prymula na protiprávním zákazu hygienických stanic samozřejmě trvá). Ani zrušení uzavření vysokých škol hygienickými stanicemi v důsledku rozhodnutí soudu však nebude mít praktický dopad, protože vysoké školy zavřela pro jistotu souběžně taky vláda.

Studenti a žáci se mají učit spolu se svými profesory a učiteli „dálkovým způsobem“, ovšem prostředky jim k tomu Ministerstvo školství navzdory svým slibům nezajistilo dodnes. Učitelé pak musí ze dne na den učit pomocí videokonferencí a práce na dálku, přičemž materiály k takovému způsobu výuky si musí doslova vyrobit na koleně. Tento způsob výuky ani nebyl podchycen ve školském zákoně. V kolika rodinách má každé dítě vlastní počítač s připojením na internet? Kolik rodičů těchto dětí musí pracovat z domu? Kolik učitelů má doma počítač s připojením na internet? Nevím, ale ve všech domácnostech a u všech dětí či kantorů to rozhodně není. Naštěstí se část studentů nebude muset učit vůbec, neboť vláda jim uložila – poprvé od dob chmelových brigád – pracovní povinnost. Protože proč se něco učit, když lze místo toho pracovat v sociálních službách, přičemž za tuto práci studenti dostanou zaplaceno, pokud někdy skončí nouzový stav a stát do té doby nezbankrotuje.

6. Likvidace stávajícího zdravotnictví – vláda se snaží poprvé v dějinách zvládnout koronavir srovnatelný svou závažností s každoroční vlnou chřipky. Na rozdíl od chřipkové epidemie, kdy v nemocnicích končilo relativně malé množství pacientů, tam nyní končí téměř každý, kdo je covid-pozitivní. Problém je v tom, že na takovéto množství pacientů není české zdravotnictví (ani žádné jiné na světě) stavěné. Nikdy nebylo, a z dobrých důvodů. Nikdo se dosud nepokusil zachránit každého pacienta se závažným průběhem chřipky, většina těch lidí se buď uzdravila, nebo zemřela, ale doma, mimo nemocnice. Výsledkem současné vládní politiky je situace, kdy české zdravotnictví už neřeší prakticky nic jiného, než covid-pozitivní pacienty a pak ty, u nichž je nutná okamžitá operace nebo smrt.

7. Stejně jako na jaře již došlo k omezení preventivní a neakutní (tedy podle některých lékařů „zbytné“) péče (Kubek z ČLK nebude riskovat), důsledkem byl a bude nárůst úmrtí onkologicky nemocných pacientů, úmrtí způsobených infarktem myokardu a jiných onemocnění, kterým šlo zabránit včasnou diagnózou a nasazením léčby. Dalším důsledkem je zhoršení péče o stávající chronicky nemocné pacienty, kteří přece jen čas od času potřebují na kontrolu. Na jaře byl vedlejším efektem „boje s koronavirem“ taky rekordní počet prasklých slepých střev. Problém je, že média spolu s politiky zásobují veřejnost bodycountem covid-pozitivních jak za války ve Vietnamu, zatímco nárůsty počtu úmrtí onkologicky nemocných pacientů a zkrácení života dlouhodobě nemocných se projeví až s odstupem několika let a dokázat, že za zkrácení života těch lidí nese spoluodpovědnost výše uvedená legie zkázy, bude prakticky vyloučeno.

8. Vyprázdnění svobody shromažďování – vláda už díky rozsudku Městského soudu v Praze ví, že základní práva nemůže ani za nouzového stavu prostě zrušit. Místo toho třeba právo shromažďovací vyprázdnila nastavením v praxi nesplnitelných podmínek – demonstrace nanejvýš 500 osob, povinné roušky a rozestupy. Aby i ten nejzatvrzelejší kritik pochopil, že demonstrovat proti vládě a jejím „opatřením“ se prostě nebude, uspořádal Hamáček malou ukázku síly: demonstraci asi 2000 osob na Staroměstském náměstí, převážně fanoušků fotbalových a hokejových klubů, nařídila policie rozpustit pro nedodržení výše uvedených podmínek, a poté se povedlo rozpoutat potyčky, které si prostě vynutily zásah vodním dělem a slzným plynem jako někde v Minsku. Stejně jako v roce 2005 Paroubek, i nyní Hamáček vsadil na to, že zpendrekování příslušníků nepříliš oblíbené menšiny větší odpor veřejnosti nevyvolá, zvláště když ještě organizátorům pohrozí třímilionovou pokutou a dá jim to v médiích sežrat slovníkem Rudého práva z Palachova týdne, kdy se rovněž psalo o pár stovkách chuligánů a kriminálních bezdůvodně útočících na policisty a kdy se kdejaká mluvící hlava pohoršovala nad nezodpovědnými provokacemi sociálně cizích elementů (poučný je ostatně i tento tendenčně vedený rozhovor s účastníkem nedělní demonstrace).

9. Omezení základních lidských práv – ani komunistický režim v 50. letech nenařizoval všem občanům, co mají nosit na obličeji za podomácky ušitý hadr. Ani komunistický režim nezakázal plošně zpívat (to zakazovali bolševici výběrově jednotlivcům nebo hudebním skupinám). Stávající vládu obojí nejen napadlo, ale rovnou to zavedla. Ačkoli absurdita těchto opatření nenechává žádné pochybnosti o příčetnosti jejich autorů, prošla prakticky bez odporu (výjimkou je ústavní stížnost skupiny senátorů) a jen minimum občanů odmítlo nosit roušku. Proto dojde k omezování dalších práv, přičemž kreativita vlády a samozvaných bojovníků s covidem se nezastaví před ničím: kromě zásahů do svobody víry v podobě omezení kapacit kostelů a zásahů do rodinného života v podobě zákazu nakupování celých rodin, omezení shromažďování na 6 osob a restrikcí během svateb a pohřbů (to vše už platí) nyní soudruh Hamáček navrhuje v rámci novely krizového zákona omezení práva na informace, které by mohly zpochybňovat vládní „opatření“ proti koronaviru, parazitolog Flegr pak navrhuje rovnou cenzuru kritických názorů (tedy včetně tohoto článku), povinné předávání osobních údajů státu a omezení svobody pohybu pouze na cesty do práce a z práce a občasné nákupy.

Ideálním řešením by pro Hamáčka, Prymulu i Flegra byl totální lockdown jako v Izraeli, který funguje tak výborně, že zvládl vygenerovat milion nezaměstnaných a snížit denní počet covid-pozitivních z 6 tisíc na 4,5 tisíc. Konečným smyslem lockdownu a „opatření“ je atomizace společnosti a sociální izolace jednotlivců - oficiálně „zploštění křivky“.

10. Udržování občanů v permanentním strachu – na rozdíl od minulého režimu, který strašil lid imperialisty a třídním nepřítelem, současná vláda straší občany koronavirem, přičemž se neštítí jakékoli manipulace, která má udržet co nejvíce lidí v mentálním nastavení z března tohoto roku. Nejlepší ukázkou je každodenní informování o „počtu nově nakažených koronavirem“, občas doplněný o výkřiky typu „rekordní nárůst“, přičemž občanům je předkládána statistika, kde je za denní počet „nově nakažených“ vydáván počet covid-pozitivních z toho dne otestovaných osob. Covid-pozitivní není totéž, co nakažený a není totéž, co nemocný, ale pro novináře v tom není rozdíl. Jaký je počet lidí, kteří byli na testu opakovaně? To už Ministerstvo zdravotnictví neuvádí, ačkoli tato data má k dispozici. Jaká je chybovost testů? To Ministerstvo zdravotnictví rovněž neuvádí, ale nulová není. Podobně zavádějící je statistika počtu „mrtvých s covidem“. To, že 90 % lidí ve vážném stavu a mrtvých tvoří osoby starší 65 let s několika závažnými zdravotními problémy, se pak v médiích neuvádí pro jistotu vůbec.

Informace o „rekordních počtech nakažených“ pak nedoplňují informace o rekordním počtu celkově testovaných, někdo by si to totiž mohl dát do souvislosti. Pokud by si někdo chtěl data Ministerstva zdravotnictví vyžádat a přepočítat sám, má a bude mít smůlu: Ministerstvo zdravotnictví tato data nejprve odmítlo poskytnout s tím, že nechce vyvolávat paniku (sic!) a nyní už Hamáček v rámci novely krizového zákona rovnou navrhuje utajovat jakékoli informace, které by vládě v rámci krizového stavu narušovaly „klid na práci“.

Čas od času navíc nějaký člen vlády vystoupí s předpovědí, která by u kohokoli jiného obratem vyústila v trestní stíhání za šíření poplašné zprávy. Ale pokud jste Flegr, Hamáček nebo Prymula, můžete strašit mraženými mrtvolami na ulicích, desetitisíci nakažených denně v době, kdy jich nejsou ani dva tisíce, a kolapsem zdravotnictví, za který samozřejmě nemůže vláda diletantů, ale její kritici, co se neseberou a nevyčistej ten potok…pardon, co nechtějí nosit roušky. Měřitelným efektem již déle než půl roku trvající kampaně strachu je trojnásobný nárůst počtu sebevražd a padesátiprocentní nárůst počtu duševně chorých. Ale protože jsme slovy plukovníka Prymuly „ve válce s koronavirem“, jsou to akceptovatelné vedlejší ztráty. Mrtví k volbám nechodí a válčit se bude, ať už si o tom kdejaký bývalý prezident ČR myslí své.

11. Zavření státních hranic – kdo se donedávna chlácholil absencí vnitřních hranic a snadností cestování v schengenském prostoru (a tedy i možnou emigrací nebo exilem), dostal na jaře lekci o tom, že když se chce, zavřou se hranice ze dne na den. Na rozdíl od dob, kdy se cestou do Vídně musel člověk prostříhat u Mikulova pod palbou skrz železnou oponu, však nejen česká vláda přišla na to, k čemu je hysterie okolo koronaviru dobrá a jak snadno se v ní vládne. Utéct dnes není kam, vyjma rozvojových zemí, a i to jen za předpokladu, že vám vaše vláda nezakáže vycestovat a vláda státu, do kterého míříte, vám vůbec povolí vstup. Mimo jiné proto, že každý, kdo prodělal covid-19, by měl být pod dohledem „specialistů“ další tři roky.

Všechna tato opatření (a mnohá další, která ještě zavedena budou, ačkoli vláda jejich zavedení „nechce“, jako je zavření kadeřnictví, supermarketů a hobbymarketů, což před týdnem vláda vylučovala), což umožní lidem oslavit Vánoce vskutku nekomerčně a vůbec to nezpůsobí vykoupení některých druhů potravin na týdny dopředu, mají společné prakticky nulové odůvodnění a neurčitou, protože nikým ani neodhadovanou, natož měřitelnou efektivitu na šíření koronaviru v populaci. Vláda rozhoduje na základě svých dojmů a odhadů (což přiznalo samo Ministerstvo zdravotnictví), nečeká ani na uplynutí inkubační doby od zavedení jednotlivých opatření (což by umožnilo aspoň odhadnout jejich efektivitu) a s chutí zavádí další, ačkoli počty covid-pozitivních rostou navzdory jakýmkoli opatřením. Jediným kritériem, na které se současná vláda upnula, je „reprodukční číslo“, problémem je, že na něj má vliv několik set proměnných o různé velikosti, přičemž zavedená opatření jsou pouze několika proměnnými s neurčitou velikostí.

Kvůli neměřitelnosti efektivity jednotlivých „opatření“ bude mít vláda velký problém, pokud se někdy rozhodne stávající režim opět uvolnit (například před volbami), protože bude muset odhadovat, která z opatření už nejsou efektivní. Souvisejícím problémem pak bude neobhajitelnost uvedených „opatření“ z hlediska jejich proporcionality před soudy poté, co soudy začnou projednávat první žaloby „opatřeními“ poškozených podnikatelů (a nejen jich), ale jen optimista by se domníval, že dnes poškození někdy uvidí byť desetník náhrady od státu. Znárodňovaným „kulakům“ a „vykořisťovatelům“ Gottwaldova vláda taky nenahrazovala nic a současná vláda uvažuje podobně.

Vývoj posledních osmi měsíců nedává žádnou naději, že bude líp, protože Babiš (vy)řídí stát jako firmu, ovšem firmu směřující do insolvence, nikoli jako krizový manažer (naposledy řídil stát jako firmu Lenin). Opozice zcela rezignovala na svou opoziční roli a pokud už kritizuje vládu, pak za to, že omezení nezavedla dříve a ve větším rozsahu. „Pravicová“ ODS hájí podnikatele požadavkem na zvýšení náhrad placených státem za to, že jim znemožňuje podnikat. Milion chvilek se vypařil poté, co se ukázalo, že hrát si na disidenty 30 let po Plyšáku není spojeno s riziky, zato vystoupit na demonstraci proti největším plošným omezováním základních práv a svobod od dob samostatné České republiky s riziky spojeno je. Poslední výraznější aktivitou byl „milion roušek“. Pak oznámení Mináře, že hodlá vstoupit do politiky, a pak už jen hrobové ticho. Ostatně ticho, držení huby a kroku je přesně to, co plukovník Prymula zupácky vyžaduje nejen od svých kolegů.

Boj s koronavirem působí větší škody než samotný covid-19. Ekonomická destrukce celých sociálních skupin ve střednědobém a dlouhodobém horizontu zkrátí životy a zabije víc lidí, než kolik by jich zemřelo s covidem-19, protože chudý stát si nebude moci dovolit kvalitní zdravotnictví a chudí občané si nepřiplatí za nadstandardní (a někdy jedinou možnou) léčbu. To je spolehlivě prokázaný fakt.

Ještě horší než škody ekonomické jsou škody, které stávající vláda ruku v ruce s opozicí páchá na právním státu – „opatření“ se týdny vyhlašují na základě zmocnění ministra zdravotnictví určeného ke zcela jiným opatřením, a proto v rozporu s ústavním pořádkem, vláda se neobtěžuje s jejich odůvodněním ani náležitou publikací a „opatření“ nepravidelně vyhlašuje na tiskových konferencích, jejichž neznalost omlouvá (na rozdíl od neznalosti zákona), samotná opatření mnohdy nelze vynutit a Prymulův nápad nosit povinně roušku i venku nepočítá ani s tím, že by mohlo v zimě začít mrznout. Výjimku z nošení roušky ostatně dodnes nemají astmatici ani osoby se sníženou vitální kapacitou plic. Některá opatření jsou pak zcela kontraproduktivní – omezení úředních hodin úřadů vede k větším frontám, za které mohou – samozřejmě ti, co ve frontách stojí, protože nemají nic lepšího na práci!

Konečným důsledkem současné hysterie okolo koronaviru je eroze stávajícího polistopadového režimu, který končí a je nahrazován něčím jiným, přičemž se stále najdou lidé, kteří „krizi berou jako výzvu“. Slovy klasika: „narozen v komunismu, umřu v komunismu“, jen to bude komunismus nový, covidový, buzerace občanů bude měkčí, ale o nic méně snesitelná (nepochybně se dočkáme povinného plošného testování, protože ho právě odvolal Prymula, který jej připravoval, a následné karantény i povinné vakcinace proti covidu), a vlastně to ani nebude komunismus, protože ten, jak známo, dosud nikde na světě zaveden nebyl a nefunguje ani v Číně. Tudíž se ho zavést nepovede ani současným vládním bolševikům opírajícím se o důvěru KSČM.

***********

Pozn.: S názory uvedenými v článku se redakce NP neztotožňuje.



SOUTĚŽ: Vyhrajte balíček 12 skvělých pudingů Dr. Oetker
SOUTĚŽ: Vyhrajte balíček 12 skvělých pudingů Dr. Oetker

Kdo by neměl rád puding? Chutná skvěle samostatně, se šlehačkou a čerstvým ovocem, ale i jako náplň do dortů. Navíc je přirozeně bezlepkový. Nyní...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.