Sociální demokracie vyzvala k uspořádání referenda o evropské reformní smlouvě, nástupkyni euroústavy, která provokovala zejména tímto zkráceným názvem i obsaženými symboly, jež mnozí zneužívali při malování bubáka superstátu. Podstata reformní smlouvy bude podobná, leč skromnější a méně dávaná na odiv. Většina členů EU nové aranžmá využije k tomu, aby byl dokument schvalován pouze na parlamentní úrovni. Jít s ním v této rozbouřené době před voliče je považováno za riskantní.

Ne tak v České republice. Koalice sil podporujících referenda o evropských otázkách je nezvykle početná: od levice až po neformálního, ale o to vlivnějšího lídra pravice na Hradě. Dokonce ani ODS, která v případě euroústavy vzývala referendum, by nyní při dobré vůli nemusela řadit zpátečku. Lidové hlasování o reformní smlouvě tudíž zdaleka nemusí být jen snem.

Překvapilo někoho, že s nápadem na jeho vypsání přišla ČSSD? Jenže Lidový dům je nevylučoval ani k ústavní smlouvě. Navíc asi tuší, že referendum o reformní smlouvě, k jejímuž věcnému záměru se po posledním summitu EU hlásí Topolánkovi občanští demokraté jako o život, by vládu donutilo ji hájit zuby nehty, a to jednak veřejně a jednak i poté, co nadšení z bruselského kompromisu, o který se prý výrazně zasloužila, poleví.

Kromě toho je z pohledu ČSSD šikovné popularizovat referendum jako institut. Coby strana levicová má k přímé demokracii blízko. Nadto je subjektem opozičním: je tedy logické, že, kde to jen jde, poukazuje na odklon vládních skutků od mandátu daného občany. Probíral před volbami s vámi někdo postoj k americkému radaru, k reformní smlouvě, k tomuto batohu ekonomických a sociálních změn? Neprobíral, tak hybaj k hlasovacím urnám!

Zápal pro plebiscity má svůj rub i líc. Odpůrci varují před paralyzováním veřejné správy, která se jednoho dne může začít zdráhat cokoli udělat, aniž by to měla odsouhlasena v referendu. A ještě přidávají staré známé argumenty o lenosti či neschopnosti občanů studovat detaily témat, o kterých by rozhodovali.

Zastánci naopak připomínají, že v referendu nejde o podrobnosti, ale o rámcovou politickou vůli lidí, stejně jako tomu je u voleb. „Hrozba“ lidového hlasování může také partaje motivovat, aby před volbami otevíraly více problémů a říkaly svým sympatizantům, co si o nich myslí. Potom třeba nejeden důvod k referendu odpadne. Vždyť dosud nás před výběrem poslanců masírují marketingové kampaně plné herců a zpěváků, maximálně pak strašení politickou konkurencí. Ale chtít po kandidátech jasný názor nebo rovnou příslib, jak se budou v konkrétní situaci chovat, je jako mámit z jalové krávy tele.

Pokud by se začala rýsovat dohoda nad konáním referenda o reformní smlouvě, bylo by to dobře především pro „polidštění“ politiky a pro větší zapojení veřejnosti do rozhodování o budoucnosti státu. Už hůře by se příště odmítaly konzultace s voliči u jiných příležitostí. Komu to může vadit? Určitě těm, co patnáct let blokují přijetí zákona o obecném referendu, s nímž počítá česká ústava. A možná též zeleným, kteří sice referendum v programu mají, ale pravicová koalice jim vymyla mozky natolik, že se do takto těžkých bitev bojí nastoupit.

Právo 3.7.2007