1.10.2023 | Svátek má Igor


POLITIKA: Nacionální, nebo racionální?

3.12.2008

Dva přístupy k Lisabonské smlouvě a další integraci Evropy

Nejsa právníkem, nebudu se zde zabývat otázkami souladu Lisabonské smlouvy s Ústavou ČR; nemám rád, když lidé bez této kvalifikace pronášejí verdikty, k nimž je oprávněn pouze Ústavní soud. Budiž mi však dovolena malá úvaha o východiscích, kterými se vyznačují příznivci a odpůrci Lisabonu a prohlubování evropské integrace vůbec.

Přístup první vychází z požadavku, který nikdy nebyl explicitně formulován, totiž aby veškerá rozhodnutí týkající se příslušného členského státu byla přijímána nebo alespoň odsouhlasena výhradně orgány daného státu, resp. jeho státními občany v příslušných funkcích.

Přístup druhý upřednostňuje racionalitu rozhodování. Kvalita výsledků má dle něho přednost před alokací rozhodování do národních orgánů. V případě prvním je tomu naopak: možnost přijetí rozhodnutí přes nesouhlas národních orgánů je porušením státní suverenity, jež má přednost před vším ostatním.

Oběma přístupům lze dát jednoduché jméno. První je nacionální, druhý racionální. Racionalisté, k nimž se počítám, nepohrdají státní a národní suverenitou, ale přejí si mít takový její stupeň, který nejlépe umožní každému národu rozvoj jeho národní a demokratické identity. Tedy stupeň optimální, který vůbec nemusí být totožný s maximálním.

Racionalisté by měli mít pro nacionalisty určité pochopení. Život, má-li za něco stát, se nemůže skládat ze 100 % racionality. Zkusme si jen představit bezvýjimečné dodržování požadavků racionální výživy! Jde jen o to, aby škody z iracionalit zůstaly ve snesitelných mezích. Aby nebyly zhoubné.

Uveďme nejprve příklad (snad trochu) menší důležitosti. Před několika lety otvíral Václav Klaus v rámci oficiální návštěvy v Horních Měcholupech dětské hřiště. Velmi se přitom zlobil, že EU vydalo směrnici stanovící určité požadavky na uspořádání dětských hřišť. Suverenisté (podle vzoru „evropeisté“) se otřásli odporem. Není však nejdůležitější, aby si naše děti hrály na čistém písku, který díky dostatečně vysokému oplocení nebude promíchán s psími exkrementy?

Tady snad ještě nelze hovořit o zhoubnosti národního přístupu, i když nějakou slušnou epidemii mezi dětmi nelze vyloučit. Avšak postupme k věcem zásadním. Vyloučení vnitroevropských ozbrojených konfliktů, účinná obrana proti potenciálním zahraničním agresorům a vytvoření silného celku, který může být ostatním důstojným soupeřem na poli ekonomiky, to všechno jsou hodnoty, pro něž stojí za to sdílet část své suverenity s ostatními Evropany. Nemluvě o tom, že dojde-li k přesunu části suverenity na orgány integrované Evropy, suverenita jejích obyvatel, kteří jsou současně občany svých států i občany Unie, se tím nezmění. Mějme přitom na paměti, že Lisabonská smlouva je jen malý krůček k dosažení oněch cílů, ale nelze-li dělat mílové kroky (protože proces vytváření evropského politického národa dosud dostatečně nepokročil), je třeba využít i skromných možností k posunu vpřed.

Měli bychom si připomenout i T. G. Masaryka, který svým neuvěřitelným úsilím vybojoval vytvoření samostatného československého státu, avšak již několik let poté podpořil Kalergiho projekt Pan Evropy, v roce 1933 napsal, že kdyby byl mlád, věnoval by všechny své síly vytvoření Spojených států evropských. A o rok později se svěřil s myšlenkou, že se bývalé soustátí nemělo rozpouštět, nýbrž opravit. Zřejmě pochopil, že výběr mezi dvěma přístupy, jež jsem zmínil v úvodu, existuje snad pro velmoci, ale český nacionální přístup k cíli nevede. Vyklidíme-li z tohoto prostoru Unii a podaří-li se naší protiradarové páté koloně vyhnat i Spojené státy, pak je předem jasné, že naše území si přivlastní velmoc, která se o jeho uchvácení pokoušela pomocí panslavismu již před více než půldruhým stoletím, jak to již před rokem 1850 napsal Havlíček, který definoval hranice, o něž usiluje ruská říše, v téměř úplné shodě s hranicemi její sféry z let 1945-1989.

Aby bylo jasno, nemyslím si, že by nám car chtěl mluvit do uspořádání pískovišť. Ale chtěl by určit Čechy či Čechovy, kteří zde budou rozhodovat o všem. (Mistře Antone Pavloviči, Vy jistě víte, že předchozí věta není o Vás.)

28. 11. 2008