Nejčastěji je v této době slyšet o možnosti vzniku dvou demokratických koalic, které se hodlají postavit proti oligarchickému hnutí ANO. Jeden blok by vedla ODS, kde by mohly být i strany KDU-ČSL a TOP 09. Někdy se hovoří i o Hlasu profesionálního demokrata Pavla Teličky. Druhý, podobně silný blok by mohly tvořit strany Piráti a STAN.

Při těchto spekulacích se ale úplně zapomíná na hnutí ANO, které samozřejmě taky musí uvažovat o nějaké koalici, aby tomuto vývoji zabránilo. A vzpomeneme-li si na to, co v minulosti říkal premiér Andrej Babiš, tak víme, že on by si přál nejvíce spojenectví ANO s ODS.

V důsledku si lze dobře představit, že tuto myšlenku zcela nezapudil a bude se snažit přemlouvat a uplácet některé funkcionáře této strany, aby v budoucnu s ANO spolupracovali. Tuto spekulaci nemůžeme vyloučit už i proto, že část voličů z ODS přešla v roce 2013 právě k ANO. To by ale na druhé straně mohlo prospět ODS, aby tyto lidi a jejich sympatizanty přilákala zpět.

Ale ať tomu bude jakkoliv, jedno je zatím zřejmé. ANO má svým budoucím voličům stále co nabízet: důchodcům zvýšení průměrné renty na patnáct tisíc a zaměstnancům zrušení superhrubé mzdy, do které se počítá i sociální a zdravotní pojištění. Konkurovat s tímto programem vyžaduje zásadní změnu v komunikaci opozice, která bohužel stále místo změny omílá staré fráze.

Jenže přilákat nové voliče, tedy přetáhnout je, znamená na sebe upozornit, jinými slovy myslet, což v důsledku, jak říkají klasici, znamená myslet jinak. To zatím nedokáže žádná z opozičních stran a ani koaliční ČSSD, která buď střílí do vzduchu jako jednorázovým přidáním důchodcům pět tisíc korun, nebo vtahováním starých jmen do politiky. Proto může mít malou šanci se dostat i do sněmovny.

Myslet jinak znamená vystoupit ze stranických bublin, tedy odpoutat se od osobních a stranických ambicí a myslet státnicky: cítit odpovědnost hlavně za osud státu, který si privatizoval majitel nejsilnější strany. Muž bez vlastností, který nikomu nedůvěřuje a který se řídí pouze marketingem, a proto slibovanou odbornost nahradil loajalitou.

Takové řízení země má za krize a v dlouhodobé perspektivě kolosálně negativní důsledky. To by mělo vést k tomu, aby se opozice soustředila hlavně na přilákání voličů středního věku s malými dětmi, kteří by pak současnou pseudoštědrost museli spolu se svými dětmi splácet.

Falešnost hlavní mantry ANO, která údajně bazíruje na boji s korupcí, je možné zároveň dokládat konkrétními úhybnými manévry. Jde o neustálé oddalování registrů konečných vlastníků či skutečnost, že se snaží zvýhodnit svěřenské fondy svého šéfa, stejně jako o nedůslednou ochranu whistleblowerů, o které by se místo nezávislého úřadu mělo starat ministerstvo spravedlnosti obsazené loajální osobou.

Podobně je stále oslabována nezávislost odborných státních úředníků. To pak vede k tomu, že veškeré dotace směřují do kapes těch, kteří tyto toky zároveň kontrolují.

Žvanit o konzervativních hodnotách, sociální nerovnosti, liberalismu či Čapím hnízdě nemá smysl: taková slova po každém stečou jako déšť po šusťáku.