Byl to takový typický sociálně demokratický dýchánek. Přátelé růže se dostavili v klasických sociálně demokratických automobilech, např. v bílých terénních mercedesech, a provozovali oblíbené sociálně demokratické zábavní disciplíny, např. trumfování se, kdo má víc miliónů po kapsách. Hezky po sociálně demokraticku se také kočkovali. Jako v té písničce: jednu kulku do žaludku, druhou doprostřed čela. Je patrné, že pistole se na sociálně demokratických večírcích v šatně neodkládají. Kolorit doplňovaly typické sociálně demokratické ženy. Na jedné straně třeba klasická představitelka sociálně demokratického způsobu života – herečka Kateřina Brožová (zda tentokrát s Kovarčíkem či bez, autorovi není známo), na straně druhé sociálně demokratické manželky vřískající do ulic noční Prahy: „Zabij ho, zabij ho!“ Však se tu také křtila kniha Česko, Evropa a svět očima sociálního demokrata. Na titulní straně sám šéf šéfů, capo di tutti capi. Je to opravdu zajímavý svět!

Už vidím sociální demokraty, jak jim kypí krev, když čtou moje řádky. Možná by se ale neměli rozčilovat, že si z nich jejich političtí soupeři dělají krutou legraci, když si o to doslova koledují. A navíc je to hodně smutná legrace. Raději by se měli podívat do vlastních řad. Tak strašně touží po vládě, po moci, po pokoření svých soupeřů, že si ani nevšimli, že jejich strany se mezitím zmocnila skupina politických gangsterů. A poslední události naznačují, že adjektivum „politických“ je tu možná navíc.

Svět Jiřího Paroubka je svět Restaurací a jídelen Prahy 1, kde býval ekonomickým náměstkem. Svět veksláků, bolševických šíbrů, černých peněz, úplatků, taxikářů a prostitutek. Tenhle svět s sebou Jiří Paroubek zavlekl nejdříve na pražský magistrát, pak do Strakovy akademie a nakonec jím zasvinil ČSSD. A chce s ním zaneřádit celou Českou republiku. Dle titulku křtěné knihy snad i Evropskou unii.

Nejstrašnější ovšem je, že Paroubkovy metody některé voličské skupiny účinně oslovují. Pravým požehnáním pak jsou pro novodobou lumpenburžoazii. Prakticky v přímém přenosu tak mohou zděšení občané pozorovat, jak se k moci derou patologičtí jedinci. V Německu třicátých let to nebylo jiné. Moje osmasedmdesátiletá maminka, jež dobře pamatuje nacisty i bolševiky, má z Paroubka obyčejný lidský strach.

Slušní lidé v ČSSD se budou muset rozhodnout, jaká bude jejich strana. Je to lákavé vyvážet se nahoru za gangsterským buldozerem, je to jednoduché sázet na nejhorší lidské vlastnosti. Ale může to být smrtící jak pro ČSSD, tak pro Českou republiku. Měli by se rozhodnout dřív, než bude pozdě.

11. 10. 2008, www.petrstepanek.cz