Pouhých několik dní nás dělí od dohody, kterou měla být ukončena koaliční krize, spuštěná intrikou bývalých poslanců Věcí veřejných proti Vítu Bártovi a tím proti straně, jež je vynesla do výšin, pro ně jinak nedostupných. Odchod Věcí veřejných z vládní koalice a následný konec Nečasovy vlády byly na spadnutí. Radek John odblokoval cestu k dohodě ústupem z postavení ministra vnitra do účelově vytvořené, nikomu nepotřebné funkce místopředsedy vlády pro boj proti korupci.

Petr Nečas dosud veřejnosti neobjasnil, proč právě teď bylo nutné vypudit ministry za Věci veřejné z vlády a zejména Radka Johna z postavení ministra vnitra, a to i za cenu nebezpečí rozbití vládní koalice, následného pádu vlády a pravděpodobného zničení jeho politické kariéry. Veřejností cynicky pohrdá: na obzoru nejsou volby.

Za těchto okolností je nalezený kompromis pro veřejnost těžko stravitelný: v době, kdy vláda obhajuje nutnost šetření nákladů na státní správu a uvádí do chodu opatření, jimiž zatíží rodinné rozpočty zejména příjmově slabších a nejslabších skupin obyvatelstva, se zvýšil počet ministrů, placených z kapes daňových poplatníků, a vznikla funkce, jejíž zřízení není podloženo věcnou potřebou a jejíž náplň je nejasná. Místo úspor předvádí „vláda rozpočtové odpovědnosti“ plýtvání veřejnými prostředky.

Při vyhledávání nového ministra vnitra projevil Petr Nečas udivující nekompetentnost, zcela nepřiměřenou jeho politické zkušenosti. Úřad nabízel také vysoce postaveným soudcům, ačkoli by měl vědět, že souběh postavení soudce a ministra je ze zákona vyloučen a resignační lhůta je tři měsíce. Ostatně vzdát se hodnosti soudce kvůli kariéře ministra vlády s nejistou budoucností by mohl jen šílenec, což žádný z oslovených není.

Ministrem vnitra pak nechal jmenovat Jana Kubiceho, bývalého šéfa elitních detektivů, nyní majitele bezpečnostní agentury, kvalitního člověka, bohužel politicky zkompromitovaného v souvislosti s tzv. „Kubiceho zprávou“ o prorůstání organizovaného zločinu do státní správy. Opozici tím popudil na nejvyšší míru.

Přes tyto vady na kráse koaliční dohody by veřejnost mohla být spokojena, že se politici konečně začnou za peníze daňových poplatníků věnovat něčemu užitečnějšímu než nesmyslným rozmíškám. A zejména by se dalo očekávat, že Petr Nečas bude šťastný, že ušel potupnému konci premiéra, jehož vláda padla po necelém roce kvůli pobloudilosti svého šéfa.

Žel, Petr Nečas se z úniku před hrozícím nebezpečím zániku koalice nepoučil a ve vztahu k Věcem veřejným se chová nadále stejně schizofrenně jako na počátku koaličních jednání a při konfliktech kolem výměny policejního prezidenta. Na jedné straně zdůrazňuje zájem na pokračování trojkoaličního projektu, což je pochopitelné, protože jeho ukončení bude také koncem jeho politické kariéry. Na druhé straně místo pokorného vděku za ústupek dává opakovaně průchod nezvladatelné nechuti k Věcem veřejným a Radku Johnovi zvlášť, čímž trojkoaliční projekt znova ohrožuje.

Věci došly tak daleko, že zasahuje do sestavení kolektivu spolupracovníků místopředsedy vlády Radka Johna zákazem zaměstnat na Úřadě vlády dosavadního náměstka ministra vnitra Michala Moroze. Je opět nepochopitelné, proč bývalý majitel bezpečnostní agentury, dříve politicky neušpiněný, nesmí být nepříliš významným úředníkem na Úřadu vlády, když ministrem vnitra se stal majitel jiné bezpečností agentury a současně nositel ošklivého politického škraloupu.

Petr Nečas vzkazuje koaličním partnerům svá rozhodnutí zpupně přes média, jako by se samo sebou rozumělo, že vysoký ústavní činitel a předseda koaliční strany se musí podrobit jeho diktátu bez odmluv a rozmýšlení. Půjde-li to tak dále, v dalším vývoji se dočkáme toho, že začne Radka Johna veřejně pohlavkovat, projeví-li nesouhlas s jeho míněním.

Nyní došlo také na TOP 09. Opět bez projednání v K9 zvěstoval Petr Nečas přes média národu, že přišla řada na odvolání ministra zdravotnictví Luboše Hegera.

Pokud se držíme Ústavy ČR, předseda vlády se teoreticky může chovat výše popsaným způsobem, protože mu nejvyšší zákon státu k tomu poskytuje pravomoc. Koalice, koaliční smlouva, pravidla fungování vnitrokoaličních vztahů a koordinační orgány koalice nejsou ústavou definovány. Přesto se předseda koaliční vlády nemůže vůči koaličním partnerům chovat vrchnostensky, protože jejich hněv jej snadno může připravit o úřad i o pravomoc. Petr Nečas svým zacházením s koaličními partnery nepřipomíná nikoho ze svých poválečných předchůdců, mimo Klementa Gottwalda. Na rozdíl od něho za ním nestojí žádná významná síla, kterou by mohl nasadit proti opozici, až ji posílí jím znechucení dosavadní koaliční partneři.

Pokud si Petr Nečas opakovaně zahrává s možností rozpadu koalice, mnoho vysvětlení pro jeho zdánlivě nepochopitelné chování není. Buď ztratil soudnost, a v tom případě je třeba odeslat jej na jakékoli jiné působiště kromě Strakovy akademie, nebo jedná obmyslně s cílem koalici rozbít a nahradit ji vládou velké koalice.

Poslední přestřelka s Radkem Johnem kvůli Michalu Morozovi ukazuje, že Věci veřejné udělaly chybu, když Petru Nečasovi ustoupily ve sporu o účast jejich ministrů ve vládě, přestože (cituji ze soukromého dopisu Johna Boka) „to byly ony, kdo držel nůž v ruce, zatímco Petr Nečas měl v ruce pouze oprátku politického sebevraha“: vděku se nedočkaly a tlak proti nim bude nadále pokračovat. Pochybuji o tom, že Radek John bude mít pod kuratelou zpupného předsedy vlády tolik pravomoci, aby mohl udělat cokoli užitečného k potírání korupce: z ministerstva vnitra ho přece vypudil právě proto, aby mu takové nápady zarazil. A není žádná záruka, že Petr Nečas již vyčerpal škálu zlomyslností vůči Věcem veřejným a Radku Johnovi zvlášť. Spíše lze počítat s dalším šikanováním při jakékoli zatím nepředstavitelné příležitosti.

Za těchto okolností udržování koalice při životě nepřinese žádný prospěch Věcem veřejným ani státu. Někdo by měl z vlády odejít: buď Věci veřejné, nebo předseda vlády, a to pokud možno včera.

Na tom nic nemění ani skutečnost, že strana Věci veřejné kromě nesmyslné démonizace jejího spojení s bezpečnostní agenturou ABL čelí různým skandálům. V krátkých polistopadových dějinách českého Absurdistánu se žádná politická strana bez nich neobešla. Věci veřejné k nim jsou zvlášť náchylné, protože jde o stranu velmi mladou a svým politickým směrováním neobyklou. Taková hnutí vždy a všude přitahují kromě idealistů a slušných pragmatiků také různé dobrodruhy a kořistníky, jichž se v dalším vývoji z větší nebo menší míry zbaví.

Kromě toho vše nasvědčuje tomu, že sled událostí od jidášského vystoupení Kristýny Kočí, Jaroslava Škárky a Stanislava Humla proti Vítu Bártovi až do cesty Petra Nečase na Hrad s třemi podněty na odchod ministrů Věcí veřejných z vlády byl výsledkem cílené intriky. Zjevně je v Absurdistánu příliš mnoho lidí, kteří mají strach z důsledků realizace protikorupčních záměrů Věcí veřejných a zejména z jejich nepřímého vlivu na policii. Nebude-li možné zkorumpovat jejich poslanecký klub nebo rozložit stranu zevnitř, budou to zkoušet mediálními štvanicemi a kriminalizací zvenčí, popřípadě pokusem o rozpuštění strany. Jsme přece demokratický rádobyprávní Absurdistán, v němž má každý právo sdružovat se za účelem prosazení svých politických názorů! (Jen to nesmí být mimo tradiční bezzubé politické strany, to by se „kmotři“ hněvali.).