Česká politická scéna je bizarní a sledovat ji je zábavné. Národ namíchal karty pro politiky podivuhodným způsobem a ne každý v tomto klání obstojí. Poslanec Paroubek, donedávna ministerský předseda, zuří a baví tím skoro každého. Zní to jako restaurace čtvrté cenové skupiny.

Paroubek svolává prostě tresty pekelné a nebeské na spolustraníka Melčáka a bývalého spolustraníka Pohanku za to, že si dovolili hlasovat proti Paroubkově snaze získat moc ve státě za každou cenu. Paroubkovy tanečky, kterými sedm měsíců zdržoval ustavení rozumné vlády, už Melčákovi a Pohankovi připadly trapné a škodlivé pro celou českou sociální demokracii a celý národ. Jednoduchým postupem nakonec umožnili sestavení vlády, kterou už potřebujeme jako sůl. A tak v době hlasování o důvěře vládě v parlamentě ze sněmovny odešli a občansko- demokratická vláda důvěru dostala. Národ si oddechl, časy se vrátily více méně k normálu.

Paroubek označil ony dva poslance za „přeběhlíky“ a za „zrádce“, protože mu znemožnili dále protahovat krizi a tropit hlouposti jménem jakéhosi demokratického centralismu, který získal špatné jméno už za dob Lenina a Stalina. Pokouší se poslance Melčáka vyloučit ze sociálně demokratické strany, ale moc se mu to zatím nevede. Aspoň jej tedy vyhnal z kanceláře ve sněmovně.

A samozřejmě přispěchal soudruh Filip jako předseda KSČM a začal se holedbat, že on navrhne zákon, který by navždy zabránil onomu „přeběhlictví“ a zakázal by všem členům všech stran, aby mysleli spíše na své voliče než na jakousi „stranickou kázeň“, tedy spíše aby mysleli než aby si nechali diktovat. Demokratický centralismus Lenina a Stalina jako vyšitý.

Svoboda rozhodování poslanců je vzácným a chvályhodným prostředkem demokracie a víme, kam demokratický centralismus bolševiky zavedl. Nakonec od svého výtvoru, „vyspělého socialismu“, raději utekli a věnovali se svým trafikám, které jim strana na poslední chvíli uštědřila.

Je jasné, že v jiných parlamentech existuje často funkce popoháněče jménem „whip“, tedy v překladu bejčák nebo důtky, který organizuje poslance a nutí je hlasovat tak, jak hlasuje vůdce. Tato funkce však je dnes míněna trochu jinak a neomezuje svobodné rozhodování poslanců. Naivně se domnívám, že poslanci jsou voleni lidem a jemu také jsou odpovědni. Stranická odpovědnost přijde až potom. Poslanec je v první řadě odpovědný svým voličům a také svému svědomí a osobnímu rozhodnutí. Aspoň ideálně by tak tomu mělo být.