Pražská kavárna, jak se poněkud pejorativně nazývá neformální skupina většinou levicových a liberálních českých intelektuálů, která má obrovský vliv na česká media, se opět v hodnocení současného sbratřování sociálních demokratů a komunistů, po 23 letech od sametové revoluce, pravděpodobně hluboce mýlí.

Stejně tak, jako se mýlila v odmítavém postoji k porevolučnímu požadavku, aby byla komunistická strana u nás zakázána. Když je komunismus zákonem prohlášen za zločinnou ideologii. Tehdy si v zásadě vystačili s tvrzením, že KSČM je strana nostalgiků a starých lidí, která nejdéle do několika let vymře. Uplynulo dvacet tři let a KSČM se rozhodně vymřít nechystá. Naopak, po jejím uvedení do salonů moci v krajích lze očekávat příliv mladých "nadějných" sil, které se doposud schovávaly v různých aktivistických uskupeních jako "Ne základnám", "Stop vládě" a mnoha protestních a jakoby ekologických sdruženích a podobně.

Tak jako zněl jednotný hlas pražských intelektuálů, podporovaný mnoha lidmi objevivšími se náhle kolem Václava Havla, že komunisté prostě vymřou, zní dnes téměř jednotně v mediích jakési výzvy k sociální demokracii, varující ji před pohlcením a zničením. Coby "staré demokratické strany" komunisty. Výzvy, aby se vedení ČSSD vzpamatovalo a soupeřilo s KSČM a nepodléhalo jí, je pláč na špatném hrobě.

Je nutno si přiznat, že autentická sociální demokracie, representovaná ze zahraničí Horákem a u nás třeba Rudolfem Battěkem, neuspěla. Za přispění Miloše Zemana se ČSSD stávala pomalu stranou komunistických normalizačních kádrů, což se ještě prohloubilo za "upřímného" milionáře Grosse a změna na stranu ovládanou normalizačními komunisty byla dokončena za předsednictví Paroubka.

Vůdcové ČSSD přitom celkem dlouho úspěšně předstírali že normalizační kádry v ČSSD jsou marginální záležitostí. Také Bohumínské usnesení posloužilo sociální demokracii více méně jako plakát k zakrytí reálné skutečnosti a také jako páka, jak získat voličské levicové a protestní hlasy na úkor KSČM. Politickou kouřovou clonu nad skutečností vytvářeli takzvaně mladí sociální demokraté, Sobotka, Hašek a další. Zároveň však bojovný marxista a ideolog strany navenek, Zaorálek, uspokojoval bývalé normalizační soudruhy.

Po posledních volbách do krajů se ukázalo, že politické representace sociální demokracie a KSČM jsou obě složeny vesměs ze starých kádrů KSČ. Rozdíl je jen v tom, že ČSSD je více stranou těch bývalých normalizačních komunistů, kteří propagují více či méně "gulášový socialismus" posthusákovského typu, což značné části obyvatelstva vyhovuje. Zatímco KSČM je stále –s výjimkou Ruska - jedinou životaschopnou a našimi intelektuály ve skutečnosti restituovanou stalinisticko-gottwaldovskou stranou duševně dlící v padesátých letech.

Na krajských a okresních úrovních je v praxi téměř nerozeznatelné, kdo je kdo. ČSSD je v defenzivě, protože je silně namočena do státních a místních zlodějin, takže KSČM dokonce může, jako na Ústecku, vystupovat jako "obrodná síla".

Radostné splynutí obou stran v krajích jen ukazuje, že jejich kádry se liší pouze v názorech, jak rychle zavést zpět reálný socialismus, a v názoru na jeho vnější podobu a realizaci. Typické je, co předvedli společně novopečená jihočeská krajská komunistické šéfka přes školství a kdysi dosti vstřícně přijímaný jihočeský socialistický hejtman Zimola.

Ve spojení těchto dvou marxistických stran nelze jistě očekávat cestu k velkým politickým procesům, ale nelze ani vyloučit současnou snahu kriminalizovat jakoukoliv chybu oponentů anebo administrativní nedostatek, často diskutabilní, a využívat je k ještě většímu ovládání společnosti než doposud. Případy Vladimíra Mlynáře, Věry Jourové a dalších jsou varující.

Je naprosto mylné "obávat se", že ke korupcí a nepotismem prolezlé ČSSD se přidají v rozkrádání státu místní kádry KSČM, tím se zdiskreditují a prohrají další volby. Stalinistům v zásadě nejde o nějaké velké osobní zbohatnutí. Oni chtějí moc. Moc ovládat a rozhodovat. Moc je pro ně daleko větší afrodisiakum než nějaké vily v Toskánsku. Tam se necítí dobře, nezajímají je jachty a vily na Floridě. Chtějí ovládat a rozhodovat. Chtějí skutečnou moc. Milují být hybateli děje. Ta rozkoš komunistů z možnosti ovládat, neomezeně rozhodovat, "nehodné" zatracovat, ta slast z pocitu, jak všechny ovládám, že se mne ostatní bojí a podlézají mi, daleko předčí jakékoliv peníze. Moc a strach ostatních, to je ta pravá rozkoš stalinistů. Ne pitomé vily v chráněných oblastech. A výhody této falešné čistoty a skromnosti jistě kádry z KSČM plně využijí. Jako bojovníci proti zlořádům a obroditelé morální čistoty.

Z prvního pohledu to vypadá, jako by česká intelektuální špička nechápala, co se vlastně děje. Obávám se, že to chápat nechce. Její starší členové jsou sami často bývalými komunisty a jejich životní i ideoví souputníci sedí na tisících rozhodujících místech. Dnes je vlastně téměř jedno, kdo byl kádrem za Husáka a kdo byl reformním komunistickým disidentem. V demokracii se věci a postoje mnohde srovnaly.

Ty takzvané obyčejné lidi nezajímá vyprávění "starých zbrojnošů", jak jsme tehdy trpěli a vyhráli revoluci. Proto lidé volili či nevolili tak, jak jsme viděli. To, co se stalo v těchto volbách a jejich realizace v praxi na krajských úrovních, se dá celkem bez přehánění nazvat legální kontrarevolucí. Svržením a odhozením ideálů Listopadu - a to s požehnáním části aktivních voličů a za pasivity většiny obyvatelstva.

Aby demokracie fungovala, musí být síly ve společnosti vyrovnané. Dnes stojí rozhádaný demokratický blok tváří v tvář třem marxistickým silám. KSČM, bolševizujícím se odborům a sociálně demokratické straně. Ta si své silnější soupeře doslova vypěstovala, hýčkala je a živila a dnes se proměnila v mocensky i ideově vyprázdněnou skořápku. Ideu levicové politiky uchopili normalizační i stalinističtí komunisté a odboráři, jejichž vedení tvrdí, že ideální doba svobody a blahobytu byla v padesátých letech.

To, že k tomu svojí rétorikou a demokracii dehonestujícími kampaněmi přispěli naši intelektuálové, novináři a další vzdělanci, je neoddiskutovatelné. Nepochopí-li to anebo je-li jim to dokonce jedno, či ukáže-li se, že jim takovýto systém dokonce konvenuje, mají komunisté na celou další generaci zajištěnou pohodlnou vládu.

A to bez ohledu na to, zda budeme či nebudeme v Evropské unii. Může-li být Brusel plný marxistů a maoistů, mohou-li na Kypru spokojeně vládnout komunisté a jinde spoluvládnout, co bude bránit Filipovi, aby se příště stal předsedou vlády a vydal nové "Poučení z krizového vývoje"?

Chce tomu někdo zabránit? Přidá se někdo k jihočeským studentům?