Rozhodl o zvolení Václava Klause jeden nebo více přeběhlíků ČSSD? Nebo za to mohou komunisté? Nikoli. Odložme brýle a podívejme se na věc konečně bez předsudků: o zvolení Václava Klause se postarali lidovci. ODS potřebovala kromě svých 122 zákonodárců sehnat pouhých 19 hlasů, a také jich přesně, a kupodivu pouze tolik, sehnala. A z tohoto množství jich rozhodující počet dodali lidovci.

Lidovci jsou bratři do pohody, ne do nepohody. Jakmile jim politika vlády, jíž jsou zrovna účastni, začne příliš snižovat politické body, začnou se otáčet za jiným sluncem. Právě nyní bylo dobré zvolit Klause – z pohledu KDU jasná zpráva, ale zarážející je fakt, kterým to veřejně zdůvodnil Cyril Svoboda. Mohl říct, že není vhodná doba na otřes koalice, který by nezadržitelně přišel, kdyby Klaus nevyhrál. Že je třeba klidu na práci, sjezd, volbu nového vedení. Uklidnit situaci. Šlo to říct takto, ale zdůvodnit to církevními restitucemi? To musí brát – obzvlášť v případě KDU – dech každému rozumnému člověku.

Zdá se, že usilovat o spravedlnost a narovnání minulých křivd je věc záslužná, bez ohledu na to, kdo byl postižen. Jestli nemohu prosadit právo všude, je přece správné prosadit ho podle svých sil aspoň někde. Potud ano. Jenže taková úvaha má svou slabinu v okamžiku, kdy toto právo použiji z pozice moci, které se mi nyní dostává, abych je jako zákonodárce nadělil – sám sobě. Všichni postižení minulými represemi – a že jich není málo – mohou jen hledět a tiše závidět: bez reálné politické síly, bez poslanců v parlamentu, bez těch, kdo mohou provádět politické obchody s funkcemi, je jim stejné právo na náhradu mnohem vzdálenější. Nebo se snad lidovci se stejnou razancí v parlamentu bijí – a slibují někomu své hlasy - i kvůli nim? Když občané vidí úporný zápas o církevní miliardy, nabízí se v duchu parafráze na Čapkovo „Proč nejsem komunistou“: chce-li komunista – lidovec (nehodící se škrtněte) vůbec pomoci spravedlnosti, činí to podmínečně: nejprve musíme vládnout, a pak (snad) na ni dojde.

Na tom není vlastně nic překvapivého pro toho, který sleduje lidoveckou politiku od první republiky. A přece je na celém průběhu jedna pozoruhodná věc - a tou je předseda Jiří Čunek. Jako volitel Jana Švejnara nevztáhl ruku po lákavém jablku, nezabředl do této hry, ačkoli k tomu měl ze všech nejpádnější osobní důvod a také to pohodlně udělat mohl. Slouží mu to ke cti, kterou by měli jeho spolustraníci ocenit; lze se však po právu obávat, že spíš opak bude pravdou.