Že se kruh uzavřel, aneb když dva dělají totéž, není to totéž[1],musí napadnout každého, kdo se podrobně seznámil se jmény a profesními životopisy členů navrhované vlády, a současně si ještě dokáže vzpomenout na památná slova Václava Havla: „Na funkci ministra nebude stačit jen stranická knížka!“ Jen s hodně velkou dávkou sarkasmu či přehánění lze totiž přijít s výkladem, že přece Václav Havel předpokládal, že pro nominaci na funkci ministra čehokoliv bude nutné mít nejen samotnou stranickou knížku některé strany vítězné koalice, ale být i jejím předsedou! Obrazně řečeno, že stranická knížka bude stačit, jen když bude mít členské číslo 001. Tak totiž teď vypadá preference politické příslušnosti nominanta na ministra.

Pamatuji si, že v době, kdy jsem nastoupil do lesnického provozu, byl ministrem lesního a vodního hospodářství (od roku 1967) tehdejší vysoký politik Josef Smrkovský, mající za sebou působení v JZD Pavlovice, na generálním ředitelství Československých státních statků a na Ústřední správě vodního hospodářství. Podle nás, lesníků, to byl tedy nelesník s lesnicky znějícím příjmením a s praxí v oborech „těsně vedle“. Po něm ale už do úřadu „ministra lesů, vod a strání“ nastupovali výhradně lesníci, kteří před tím působili jako ředitelé podniků Státních lesů. Těmi se ale mohli stát až po výkonu funkce ředitele lesního závodu, kterým nemohli být bez praxe v nižších funkcích. K nominaci na ministra byla tedy vyžadována dlouholetá praxe v oboru, a protože jsou lesníci poměrně uzavřenou komunitou, značná část lesníků „svého ministra“ znala. Pro žádného tehdejšího lesníka nebylo objevení nového ministra nečekaným řešením typu deux ex machina (božského rozhodnutí). Že do výběru na ministra nebyli zařazováni oponenti tehdejšího systému, snad není až tak nepochopitelné. Jinak řečeno, patřičná stranická příslušnost byla jistě podmínkou, nikoliv však jedinou! Laskavý čtenář snad pochopí, že jsem popsal tehdejší situaci jen u jediného resortu, a to u toho, který mě zajímal, protože jsem v něm pracoval. Jak to bylo v jiných resortech, mě nezajímalo, nesledoval jsem to a nezajímá mě to dosud. Méně laskavý čtenář jistě v diskusi pod článkem doplní, jaká situace byla v resortech, ve kterých se při výběru ministra uplatňovala jen politická kritéria.

Po životní zkušenosti s „ministerstvem lesů, vod a strání“ se mi současný způsob obsazování funkcí ministrů „zdá poněkud nešťastným“ a připomínajícím bizarní konstrukce příběhů z pera českého génia Járy Cimrmana.

Vítězové voleb se nejprve dohodnou, jak si ministerstva rozdělí[2] podle „váhy“ ministerstev a „váhy“ stran; bez ohledu na to, jaké personální předpoklady k tomu strany mají, a potom ministerské funkce nabízejí podle nějakého podivného klíče, možná (snad, pravděpodobně, nejspíš, asi) v pořadí: předsedové stran, funkcionáři stran, poslanci a senátoři (zejména poslanecká sněmovna se zdá být přípravkou pro vševědoucí a všemohoucí, či sborem čekatelů na státní funkce), hejtmani, zastupitelé, řadoví členové a sympatizanti. Vzdělání, odbornost a dosavadní praxe jsou v procesu výběru zcela náhodnou veličinou, s výjimkou ministra obrany, který musí být v každém případě nevoják a pokud možno ženského pohlaví. Od požadavku na to, aby ministr obrany byl nevoják, se asi odvozuje či kopíruje požadavek, aby ani ostatní ministři svým resortům nerozuměli. Nebo se to tak jen navenek jeví. Přiřazování ministrů k resortům, ve kterých jim chybí jakákoli odbornost a praxe, se zdá být obdobou armádního systému politických komisařů – politruků, ve kterém je vojenský (odborný) velitel fakticky podřízen politickému komisaři; nebo specifické formě protektorátu, ve kterém politická strana přebírá vládu nad dobytým územím (segmentem státní správy) a kolonizuje je.

Realita kvality personálního obsazení ministerstev se nyní značně odlišuje od revolučních deklarací z počátku 90. let. Občany zatím asi jen velmi mírně znepokojuje, že politické strany nijak neřeší zjevné střety zájmů svých členů ve státních funkcích. Nejkřiklavější, ale zato dlouhodobě ignorovaný je případ, kdy ministři, kteří jsou současně poslanci, dávají důvěru vládě, tedy sami sobě. Děsivé, ale současně zábavné, jsou nynější formulace politiků vztahující se k osobě nominované na ministra, ke které má výhrady prezident Zeman, které jsou ve smyslu „ještě může překvapit“. Taková vyjádření se dají přeložit do češtiny tak, že nominace je záležitostí pouhých pokusů a omylů, ale při zásadním lpění na „rodné straně“ nominanta, s jehož neúspěšností se víceméně počítá.

Je přinejmenším podivné, že vládnoucí garnituru neznepokojují odlišnosti současné reality od revolučních deklarací. Jedná se přece svým způsobem o nedodržení programových cílů, což v konečných důsledcích znamená zpochybnění třicetiletého vývoje směřování republiky. Občan se může ptát, zda jsme museli třicet let úmorně kráčet dokolečka, abychom došli tam, odkud jsme vyšli. Tedy k poznatku, že politika je prioritou nade vším a vítězí nad realitou všedního dne. Politici a občané, zkuste nad tím přemýšlet a „na něco přijít“. Podle mého názoru je na korekci nejvyšší čas! Není-li pozdě.

[1]Duo cum faciunt idem, non est idem. Publius Terentius Afer, římský komediální dramatik (185-159 př. n. l.).

[2] Pokud se jich zdá k rozdělování málo, nějaká další ministerstva, či alespoň ministři bez portfeje (portefeuille) se promptně doplní, i když před volbami tytéž politické strany prohlašovaly, že počet ministerstev sníží.