Skládání kandidátních listin pro sněmovní volby je úplná chemie. Každý dělá, co umí, přesto to leckdy kolem prská a bouchá.

Nejtěžší práce čekala strany kandidující v koalicích, proto vzaly celý proces s maximální odpovědností a k výsledku se dobraly s předstihem. Zato ve zbytku spektra se licituje do posledních chvil.

V komunistické straně selhal tzv. demokratický centralismus, pročež se stávajícímu vedení nepodařilo zajistit důstojnou kandidaturu ani pro stávajícího šéfa poslanců Pavla Kováčika, ani pro místopředsedkyni KSČM Hanu Aulickou Jírovcovou. Mezi lídry není dokonce ani předseda Vojtěch Filip.

Jan Hamáček si to dokázal v ČSSD zařídit lépe. Primárky, neprimárky, z čela soupisek nechal odstavit jak svého soka z jarního sjezdu, exministra Tomáše Petříčka, tak brněnského komunálního politika Břetislava Štefana, který měl tu drzost kandidovat na prvního místopředsedu proti Romanu Onderkovi. Právě ten jej coby jednička na jižní Moravě vystřídal. V sociální demokracii to opět vře, z jihomoravské kandidátky na protest odešlo už čtrnáct lidí, dveřmi za sebou prásklo i několik známých jmen v Praze, například bývalý ministr Jiří Dienstbier.

Oč jednodušší to má v hnutí ANO Andrej Babiš. Tam se zdá, že regionální reprezentanti rošády na kandidátkách bezmála vítají. Samozřejmě jde jen o první dojem. Například na Vysočině jsou z dosazení někdejšího ředitele Hasičského záchranného sboru Drahoslava Ryby nešťastní, přesto mediální války se svými centrálními špičkami nevedou.

Babišovcům z Vysočiny se aspoň povedlo odmítnout Jaroslava Faltýnka, který skončil jako dvojka na Olomoucku, moravskoslezská organizace zase uhrála kompromis ohledně ministra obrany Lubomíra Metnara, který u nich bude až za hejtmanem Ivem Vondrákem. Akci „kulový blesk“, při níž si prohodili kraje Andrej Babiš, Richard Brabec a Karel Havlíček, nezpochybnil nikdo.

To je výhoda formací s autoritářskými lídry. Poslední slovo má náčelník, který ví nejlépe, co je pro stranu dobré. Názory z regionů jsou třeba vedlejší v Okamurově SPD. Otec zakladatel potřebuje především loajální jedince. Zároveň je však natolik zkušeným a bystrým politikem, že si dává záležet, aby se tentokrát za SPD ucházely o hlasy kultivovanější figury než v roce 2017 a aby ve srovnání s družinou kolem Lubomíra Volného působily kompetentněji. Proto sáhl v Praze po blízkém spolupracovníkovi kardinála Duky Josefu Nerušilovi či na Pardubicku po Zemanově exministrovi Jaroslavu Baštovi, který patří k signatářům Charty 77.

Tomu postavil zajímavou soupeřku právě Volný blok. V jeho barvách na Pardubicku nastoupí Hana Lipovská, kterou do Rady České televize nominovala Česká biskupská konference a která si notuje s Institutem Václava Klause. V Praze povede toto uskupení Jana Bobošíková, na jihomoravské kandidátce najdeme popovou zpěvačku Ilonu Csákovou i frontmana folkové skupiny Kamelot Romana Horkého. Proti tomu se může SPD pochlubit, že její hymnu nazpíval rocker Petr Kolář.

Trend je zřejmý: ambice krajní pravice rostou. Došlo jí, kolik nových sympatizantů – nad rámec těch, které trápí migrace či naše členství v Evropské unii – může získat mezi popírači covidu a odmítači jakýchkoli restrikcí. K tomuto citlivému elektorátu však musí přistupovat opatrně, aby se nepřemístil jinam. Tedy kombinovat protestní notu s uhlazeností a státotvorností.

Pozici radikálů, kterou neradno bagatelizovat, často pomáhá, když s podobnými argumenty tu k uprchlíkům, tu ke koronaviru šermují i etablované strany. Povzbudit je může i sílící pocit veřejnosti, že jsou v ANO i ČSSD na štíru s vnitrostranickou demokracií. Když už si vybrat vůdce s pevnou rukou, tak raději toho, který nic nezastírá.

Autor je politický analytik