President Václav Klaus opět rozčeřil mediální a politické vody. Zcela ve svém tradičním duchu lehce ironického a provokujícího škádlení hada bosou nohou vystoupil na večírku odcházejícího pražského primátora Pavla Béma s prohlášením k povolebnímu vyjednávání na municipální úrovni.

Jak se dalo čekat, podpořil autonomii stran, které uspěly v komunálních volbách, a jejich svobodu vybrat si koaliční partnery podle konkrétní silové situace, podle potřeb občana a také podle svých zkušeností z dosavadního působení v obci či městě. To znamená bez většího ohledu na to, jak byla složena koalice na úrovni vlády a parlamentu.

President tím samozřejmě hodil zápalnou láhev doprostřed hřiště, zejména toho pražského, na němž zatím ne zcela koordinovaně pobíhají zájmové šiky různých skupin a jedinců z ODS, TOP 09 a ČSSD. Předznamenal – a možná i urychlil tím i další vývoj, zejména odchod Dienstbiera mladšího z jednání s ODS na protest proti snaze jiných socialistů – Hulínského a Březiny – uzavřít s ODS v Praze velkou koalici.

Média měla ihned jasno. President přece dlouhodobě protežuje Pavla Béma, navíc sám podvakrát uzavřel s ideově protilehlou ČSSD dohodu umožňující vládnout – to bylo po volbách 1996 i 1998. Proto Václavu Klausovi není proti mysli uzavírat pragmatické pakty a koalice ani tam, kde by se zdálo, že jeden z možných partnerů nabízí menší programový průnik než druhý, například TOP 09.

Potíž tohoto vysvětlení je v nepochopení jedné – pro Klause dosti zásadní – věci. Václav Klaus je sice mnohými považován především za ideologa, konec konců jednoho z mála posledních mohykánů, kteří stále opakují, že politika je výrazem ideologie a měla by v ní mít pevnou oporu, aby se nestala jen pouhým mocenským mechanismem, jakýmsi vládním eseróčkem.

To je sice všechno pravda, tento názor president drží a říká ustavičně. Ale zapomíná se, že je vedle toho taky velmi praktickým politikem, který zná cenu kompromisu a umí na něj přistoupit, je-li to v zájmu budoucího prospěchu občanů, tedy těch, o nichž se rozhoduje při koaličních vyjednáváních sice nepřímo, ale zásadně. Pro Klause je vždy lepší vyrovnaná spolupráce třeba i ideově nestejných partnerů než rozhádaná, intrikánská jakoby-kooperace s partnery držícími sice obdobnou rétoriku, ale vnášejícími do koaličního vztahu stálou rivalitu a snahu o dominanci.

To si Klaus dobře pamatuje ze své poslední vlády, z let 1996-7, kdy sice sestavil koalici s ODA a lidovci, ale vnitřní soudržnost této koalice i vlády byla nulová. Těžko dnes říkat, co by kdyby, ale jsem přesvědčen, že kdyby k nějaké podobě opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD, jak jsme ji znali z let 1998-2002, došlo už po volbách o dva roky dříve, patrně by nedošlo k vyšponování vnitropolitické situace, navození bankovní a ekonomické krize a posléze Sarajevu.

Navzdory tomu, že Václav Klaus v roce 2000 nazval svou knihu o krocích Zemanovy oposmluvní exekutivy Země, kde se již dva roky nevládne, což bylo předznamenáním posílení oposmlouvy o toleranční patent, dovoluji si tvrdit, že právě období 1998-2002 bylo možná jediným, nepočítáme-li rané polistopadové roky, kdy se u nás relativně klidně a efektivně vládlo. A to bylo důsledkem jen a pouze vyrovnané smluvní dohody nejsilnějších partnerů, ČSSD a ODS.

Jsem přesvědčen, že i za Klausovými slovy na margo radničních koalic bychom měli hledat především tuto zkušenost a snahu otevřít dveře radnicím dělným a efektivním, nikoli řevnivým a s nulovými výsledky. A to i za cenu jistých ideologických ústupků z jedné či druhé strany. Klausovo vyjádření tak čtu jako vrchovatě státotvorné.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6