Aby byl výčet politických osobností promlouvajících k nám na přelomu roku úplný, zazněly v neděli na televizi Prima glosy exprezidenta Václava Klause.

Nikdo mu nemůže upřít, že měl a stále má styl i charisma. Zvlášť 1. ledna, kdy prostor uvolněný hlavou státu obsadily projevy šéfů parlamentních komor, se nám mohlo zastesknout po ucelených vizích ať už Klausových, nebo jeho předchůdce Václava Havla.

Formát rozhovoru Klausovi umožnil bez výraznějšího ponoru okomentovat ledacos, čím společnost žije. To, že nevyloučil opětovnou kandidaturu na Hrad, není překvapivé. Zjevně si uvědomuje svoje limity, a spoléhá tudíž víc na mladší generaci, ale zároveň dobře ví, že mu bude pozorněji nasloucháno, když nás bude ještě nějaký pátek držet v nejistotě.

Je mu ale též jasné, že právě nyní, kdy nezastává žádnou oficiální funkci, může své názory dotahovat v jejich radikalitě až do extrému. Typický je Klausův přístup k Evropské unii, která je prý hlavním nástrojem rozbíjení našeho domova. S ní si spojuje i koncept multikulturalismu, jejž spolu s klimatickým alarmismem pokládá za nové náboženství.

Jako řada dalších populistů Klaus nereflektuje, že k multikulturalismu se hlásí jen minimum evropských státníků a že dnes slouží zejména coby terč, do nějž se trefuje každý, kdo pluje na vlně protimigračních nálad ve společnosti.

Klausovi je nutno přiznat polistopadové prvenství v osedlání nacionalismu, proto má do jisté míry právo na volnou jízdu, v níž umělecký dojem poráží technické hodnocení a s ním i fakta.

Brnkání na národní či antiuprchlickou strunu má exprezident společné s premiérem Andrejem Babišem. Na rozdíl od něj ale nadále inklinuje k Rusku, jehož vládce bere v ochranu, zatímco na Ukrajinu se jen mračí. K Babišovým osobním kauzám Klaus nijak kritický není. Víc jej zajímá výkon premiérského mandátu.

A nelze se divit, že tepe pravicovou opozici, u níž mu schází hlubší analýza vládní politiky. Jenže ta Klausova není s to překonat vyhraněně ideologické vidění světa. Vadí mu levicová, ba prý komunistická opatření kabinetu, který přitom mohl být pravicový, kdyby byla ODS k hnutí ANO vstřícnější.

Václava Klause dráždí, že Babiš nemá žádnou vlastní strategii. V tom se ale mýlí. Premiér přesně vyhovuje poptávce po politicích reagujících rychle a manažersky, bez ohledu na pevnější ukotvení.

Za Babišem stojí stále více seniorů, ale i státních zaměstnanců, kteří jsou přesvědčeni, že je to on, kdo jim vytrhl trn z paty. Babiš říká, co se chce slyšet, a dělá, co si lidé ve své většině přejí. Jistě, tento přístup může být scestný, leč politické body přináší.

Podobně svého času přemýšlel i Klaus, i když nebyl tak explicitní jako Babiš. Vzpomeňme jen na první půlku 90. let. Klaus své posluchače dojímal tržní a reformní rétorikou, přitom si zároveň dával pozor, aby nenamíchl voliče sociální politikou.

A to ani nemluvě o tzv. bankovním socialismu, který privatizačními kroky rozbila až Zemanova vláda. Rozdíl je v tom, že Klaus pracoval v rukavičkách a se skalpelem, zatímco Babišovi je dovoleno používat kladivo a krumpáč.

To podstatné ale bývalý premiér a bývalý prezident nepřiznal ani nyní. A sice že on je zakladatelem politiky, která umožnila růst byznysmenů Babišova ražení a která se sama postupně u občanů odepsala.

K posledním kapkám patřila Klausova amnestie. Kdyby měl mít proto někdo z rodiny Klausů ještě šanci na prezidentské křeslo, bude to syn nesoucí stejné křestní jméno, jenž do politiky vstoupil až poté, co se za érou jeho otce zavřela voda.