Ač mnozí politici a komentátoři nabyli po výsledcích posledních voleb dojmu, že Babišova hvězda zhasíná, není tomu zdaleka tak. Hnutí ANO sice pokorně přiznalo, že senát „neumí“, nicméně výsledky souběžně proběhlých komunálních voleb dokládají (kromě Prahy), že se toto politické uskupení těší ve společnosti stále silné podpoře. Vše nasvědčuje tomu, že tu s námi toto amorfní uskupení ještě nějaký čas pobude. A to přesto, že tradiční strany již roky vynakládají nemalé úsilí jej z politické scény vystrčit – marně. Co může Babiše doopravdy zastavit?

V prvé řadě je třeba stopnout kolovrátky omílající dokola antibabišovskou rétoriku. Tato otravně nekončící smyčka výkřiků pranýřujících hnutí ANO a jejího předsedu přichází z úst nevýrazných politiků tradičních stran, jejichž jména budou veřejností komolena hned poté, co z obrazovek televizí zmizí. Problém je v tom, že právě tito reprezentanti tradičních stran postavili svou politiku výlučně na existenci hnutí ANO, a podrobeně tak hrají na Babišově hřišti, kde se řeší jen míra a intenzita zapojení státu do našich životů. Dokonce i pravice se nesmyslně pasuje do role jakési její alternativy, ačkoli by měla být přirozeně alternativou k radikální levici – tj. u nás k Pirátům a nikoli k „nijakému“ hnutí, držícímu se bezpečně u středu politického spektra.

Těmto „alternativním“ politickým uskupením tedy rozhodně nejde již o to držet kontury, jež by jasně vymezily ideové rozdíly mezi jednotlivými politickými stranami, nýbrž být opozicí pouze jednomu muži, který je navíc prost jakýchkoli srozumitelných názorů. To pak vede k tomu, že dnešní tradiční strany v praxi stále více prokazují, že v naší politice již nejde o to prosazovat ideologií ohraničené názory, ale o to nasadit do voleb pouze milé tváře, které se budou pouze díky svému sympatickému úsměvu ucházet a následně dosedat na volená křesla. Výsledkem je pak to, že se rozdíly mezi kandidáty rozmlžují a program jde do pozadí. Žádná ideologie, žádná paleta rozdílných názorů, jde spíš o to, kdo se stane majordomem České republiky, našich obcí a měst a kdo bude přerozdělovat peníze daňových poplatníků. Svou tedy hraje pouze to, kdo se lépe stylizuje a kdo má pro voliče větší charisma. A právě v této disciplíně Babiš nemá konkurenci, jeho marketing je v našich poměrech bezkonkurenční. Oproti kariérním politikům a akademikům přetaveným v politiky má současný předseda vlády výhodu, že se se svými zkušenostmi z byznysu rozhodně prodávat umí.

Hlavním problémem je tak to, že nikdo s Babišem nebojuje z pozic svých názorových táborů (čest individuálním výjimkám). Téma svobody jednotlivce definitivně u všech současných politických subjektů padlo za oběť kultu silného státu, který (téměř) nikdo nezpochybňuje (u levice je to ještě pochopitelné, i když i ta by se měla pozastavit nad obrovskou silou stále více rostoucího státního aparátu). Nikdo neodmítá zhoubný vliv dotací ani to, jaké prostředí pro korupci tento systém vytváří. „Antibabišům“ tak (u některých nejspíš záměrně) uniká, že každý, kdo chce bojovat s Babišovou politikou, musí zaútočit ne na „produkt Babiš“, ale na „líheň Babišů“ – Evropskou unii. Je totiž zcela zřejmé, že našemu premiérovi leží více na srdci čerpání bruselských peněz než spravování věcí veřejných. Babiš je defekt jdoucí na účet evropské integraci, nikoli na bedra čím dál více dezorientovanému voliči, který byl tradičními stranami opuštěn. Šéf hnutí ANO je totiž požitkářská vosa okupující sladký med (evropské dotace), které ostatní strany jen závidí, že se k němu nedokážou samy dostat. Nekritizují tak vůbec evropský systém dotací, ale naopak sami voličům slibují, že oni budou „sosat“ lépe.

Do toho všeho Babišovi nahrává politika bruselského centralismu i v tom, že kromě nenávisti ke svobodnému trhu v ekonomice chovají unijní elity despekt také k „trhu“ politických stran, neboť je to právě EU, která má na mazání ideologie politických stran eminentní zájem. Ztráta jasně definovaných politických stran a tím i vyklizení politického kolbiště pak způsobí definitivní odumření naší parlamentní demokracie a tím pochopitelně i konečnou ztrátu rozhodovacích pravomocí nad naším státem, které převezmou nenasytné ruce bruselských úředníků. Je to vskutku krásná symbióza. Babiš je totiž v tomto ohledu pro EU zcela ideální – žádné ideologické ukotvení, bezduché „lítání“ zprava doleva, vše jen naoko, žádné vlastenectví, neautentický zájem o budoucnost této země. Je tím ryzím předobrazem „úředníčka“, který vše zařídí a bude líp. Zkrátka pravý „syn Bruselu“, kterého lze vždy umravnit, kdyby zapomněl, že poslední, co Evropská unie potřebuje, je střet politických stran, který by vítězství internacionály a její „liberální demokracie“ ohrožoval.

Babiše zase může na oplátku těšit, že EU nikdy nesleví z existence zhoubného dotačního monstra, což bezesporu přeje současné éře korporací, kterou novodobí kolektivisté podporují likvidací svobodné soutěže a zvýhodňováním onoho velkokapitálu. Nenasytné čerpání, ovládání a přidušení konkurence, ničení středně velkých podnikatelů apod., to není dílo jen našeho premiéra, je to výsledek celounijní tendence přesunout moc od malých a středních směrem ke korporátům žijícím z četných výhod politické moci. Babiš je v celém tomto neomarxistickém rybníčku EU jen malou (i když nesmírně útočnou) rybou, která se snaží plout po proudu a držet se blízko u zdroje, kde to nejvíce „teče“.

Právě akceptace masivního přerozdělování a celé unijní centralistické politiky u tradičních (zejména pravicových stran) je to, proč se věci nemohou změnit. Ten, kdo s ním chce skutečně bojovat a zahájit opravdovou renesanci soutěže jasně profilovaných politických stran, musí napadnout ideu úřednického způsobu vládnutí a zastavit obří přerozdělování peněz – musí se zkrátka postavit silnému byrokratickému diktátu EU. Každý, kdo chce zvednout hozenou rukavici, si musí uvědomit, že pokud nezačne bojovat proti socialistické EU, bude i po pádu Babiše ke sladkému medu přilétávat další nový Babiš 2, Babiš 3, Babiš 4 atd.

Řešení je tedy jednoduché, realizace odvážná – zničit podhoubí, z kterého Babiš vyrůstá. To se ale dnešním neokonům (neokonzervativcům) a neomarxistům, kteří sedí v početném množství v našem parlamentu a senátu, nechce. Nezbývá než popřát, aby milé tradiční politické strany sebraly odvahu, naplno si uvědomily skutečné ohrožení naší svobody a začaly konečně bojovat s unijním monstrem, které ve velkém destruuje naši parlamentní demokracii. Pak je velká šance, že se anomálií v politickém systému, jako je Babiš, zbavíme.