Rusnokova vláda nezískala ve sněmovně důvěru. Názorně se tak potvrdilo, že i přímo volený prezident nemůže prosadit svůj kabinet proti vůli parlamentu. Dohoda politických stran na rozpuštění sněmovny a vypsání předčasných voleb patrně neumožní ověřit v praxi, jak dlouho by byla hlava státu ochotna nechat úřadovat vládu bez řádného mandátu. V neposlední řadě bude zdrženlivost Rusnokova kabinetu testována pouze několik týdnů.

Pochopitelně za předpokladu, že se skutečně najde 120 zákonodárců, kteří budou ochotni pro rozpuštění dolní parlamentní komory zvednout ruku. Zároveň na to bude muset navázat krok prezidenta republiky, který by měl rozhodnutí poslanců respektovat a do 60 dnů vypsat volby. Vyplývá to alespoň z logické konstrukce ústavy. Rovněž předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v médiích potvrdil, že by hlava státu neměla otálet a sněmovnu na návrh poslanců rozpustit maximálně v řádu dnů.

Vzhledem k poněkud svéráznému přístupu Miloše Zemana k ústavnímu pořádku i zvyklostem to nelze považovat za samozřejmost. Ostatně jeho projev před hlasováním o důvěře Rusnokově vládě obohatil tuto sféru o další jen těžko uvěřitelnou novinku. Je jí vzkaz, že druhý pokus nepodnikne do doby, než bude ukončeno vyšetřování kauzy kolem Jany Nagyové. V souvislosti s vytvářením vlády by tak nadřadil práci orgánů činných v trestním řízení nad rozložení sil a vůli Poslanecké sněmovny. Nyní není příliš pravděpodobné, že by politici po Zemanovi požadovali, aby novou vládu ještě do voleb jmenoval.

Nelze však úplně vyloučit, že by podobně "tvůrčím" způsobem mohl přistoupit k očekávanému rozpuštění dolní parlamentní komory. Zájmem přímo voleného prezidenta je posilování vlastní moci, bez ohledu na její formální rozsah a ústavní zvyklosti. Tento postup mu může usnadnit rozložená politická scéna. Brzké konání sněmovních voleb by mohlo vytvořit silnou a stabilní vládu a uklidnit atmosféru v dolní parlamentní komoře. Tím by politická scéna mohla lépe čelit dalším pokusům o prezidentské mocenské rozpínání.

Zároveň se Miloš Zeman snaží sjednotit českou levicovou scénu tak, aby mu pomohla k prosazování jeho záměrů. Hned při prvním pokusu se mu to podařilo. Komunisté i sociální demokraté vyjádřili důvěru Rusnokovu kabinetu, byť na jeho formování neměli žádný vliv. Prezidentovi se rovněž podařilo výrazně oslabit pozici Bohuslava Sobotky v čele sociální demokracie. Nejenom, že musel ustoupit od požadavku postavit se proti vládě, ale ještě musel spolknout Zemanův vzkaz, že po volbách nejmenuje předsedu vítězné strany, ale jejího představitele.

V neposlední řadě se Zemanovi podařilo pomocí zákulisních tahů poměrně lehce rozbít údajnou sněmovní většinu ODS, TOP 09 a LIDEM. Především dva odpadlíci od ODS jsou další těžkou ranou pro občanské demokraty.

Jak je vidět, Miloš Zeman systematicky pracuje na tom, aby se stal dominantním hráčem na tuzemské politické šachovnici. V současné době zatlačil své protivníky do hluboké obrany a bude i nadále diktovat tempo hry.