Pokud někdo čekal na vhodnou záminku, aby zpochybnil lídrovství Mirka Topolánka mezi občanskými demokraty, byly k němu volby do krajských zastupitelstev nečekaně štědré. Regionální politici ODS pohořeli a obětní beránek, kterého mohou obvinit, že jim svým počínáním zhatil úspěšně se rozbíhající kariéru, je hned po ruce. Premiér je symbolem nepopulárního vládnutí, ale také kromobyčejné nechápavosti. Domnívá se, že chyby učinil leda v komunikaci. Kdyby prý více jezdil po krajích a reagoval na celoplošnou kampaň sociální demokracie, což si ale hejtmani nepřáli, byl by výsledek ODS příznivější.

Nasupená krajská reprezentace občanských demokratů si to však nemyslí. Na pomoc jí přispěchal i donedávna verbálně nadstranický prezident Václav Klaus, který se ještě dříve, než dal průchod svým politickým sympatiím a podpořil pražské senátní kandidáty ODS plus Petra Skokana na Českolipsku, nechal slyšet, že hejtmani byli oranžovou smrští smeteni neprávem. I Klaus tak naznačil, že nespokojenost občanů pramení z centrální úrovně. O druhé straně mince, tedy o tom, že klíčový a za koaliční angažmá ODS zodpovědný orgán, Výkonná rada, je plný regionálních politiků, zároveň taktně pomlčel.

Pakliže odejde těžkopádný Topolánek, patrně jej doprovodí nepopulární ministr zdravotnictví Tomáš Julínek i věrný tým jedinců, kteří netuší, přitahuje-li je víc svět transparentní politiky, nebo v přítmí kvetoucího byznysu: Marek Dalík, Aleš Řebíček, možná i ambiciózní Ivan Langer.

Nová elita ODS se rýsuje z končících hejtmanů a jim blízkých místopředsedů strany Petra Bendla, Pavla Béma či Petra Gandaloviče. Není náhodou, že v okamžiku, kdy v sobotu začaly nabíhat zoufalé volební výsledky občanských demokratů, sedl Pavel Bém do auta a vydal se do středních Čech podpořit svého přítele Bendla. Ten mu oplatil slovy, že by si přál, aby byl Bém Topolánkovým vyzyvatelem v boji o předsednické křeslo na prosincovém kongresu. O dva dny později se už v Praze sešli Bém a Bendl i s dosluhujícím moravskoslezským hejtmanem Evženem Tošenovským a Václavek Klausem. Topolánkův protitah, nabídka vnitrostranickým oponentům Bendlovi a Tošenovskému, aby usedli ve vládě, zapůsobil už jen jako čin z čirého zoufalství.*)

Dosavadní taktika korunního prince Béma byla opatrná. Na jedné straně ujišťoval, že se Topolánkovi nechystá postavit, na straně druhé objížděl regiony a ve sdělovacích prostředcích před volbami maloval vyhlídky své partaje a jí řízené vlády nezvykle temnými barvami.

Poté přiznal, že se „začínají otevírat otázky typu: jakým způsobem a jak dlouho vláda ještě vydrží“ a zároveň vyjmenoval podmínky, za nichž má smysl, aby Topolánkův koaliční kabinet setrval. Musí prý pokračovat v reformách, přežít hlasování o nedůvěře, schválit rozpočet a americký radar. Jedna hůře splnitelná než druhá, snad s výjimkou jednání Sněmovny o nedůvěře. V něm vyprázdněná vláda paradoxně obstála a může se potácet od desíti k pěti dál.

Jakou však alternativu představuje Bém vůči Topolánkovi? Pražský primátor se umí udělat takovým, jakého chce veřejnost špičkového politika vidět. Ne nadarmo vévodí žebříčkům popularity. Bém by občanským demokratům dodal šmrnc, dynamiku, atraktivitu.

Doufat, že by Topolánkovým vládnutím unavené a reformami podrážděné voliče čekaly lepší časy, však nelze. A už vůbec by se nemohla radovat levicová opozice.

Za pragmatikem Bémem se již dnes formují tvrdě ideologické šiky, popuzené ústupky ODS koaličním partnerům, zejména zeleným. První na tapetě by byla politika evropská, potom ekologická či menšinová. Všimněme si, že skrytí Bémovi spojenci, například Vlastimil Tlustý, Juraj Raninec, Jan Schwippel, Alena Páralová, ale také Václav Klaus, jsou zásadními odpůrci Lisabonské smlouvy Evropské unie, zpřísnění antidiskriminační legislativy či ozeleňování neoliberálního programu. Naopak se dožadují návratu k více než dva roky staré Modré šanci a čisté pravicové politice. Před Bruselem upřednostňují Washington.

Pozorovat ve Strakovce Béma by skýtalo estetičtější zážitek. Věcně by však nebylo o co stát. Tempo destrukce veřejných služeb a oslabování solidarity by nabralo na obrátkách. Na Topolánka, zuby nehty bránícího alianci se zelenými a lidovci, bychom pak ještě mohli vzpomínat se slzou v oku.

Pro budoucnost ODS existují i jiné, kompromisní cesty mezi Topolánkem a Bémem. Za zmínku stojí, jak dlouhodobě sílí pozice mediálně oblíbeného posthavlovského vicepremiéra Alexandra Vondry, držícího se stranou klientelistických kauz a vytrvale šermujícího transatlantickými vazbami.

Zkušenost sociální demokracie z dob jejích volebních výprasků a potápění se ke dnu říká, že obrat nakonec může přijít s někým, kdo doposud nebyl za vlivného stranického hráče považován. Tím, kdo dodá novou naději modrému mužstvu tak nakonec nemusí být ani Pavel Bém, ani Petr Bendl, ani Evžen Tošenovský, ale třeba právě kalibr typu Alexandra Vondry.

* Topolánek i Tošenovský v pátek tyto informace dementovali, rozhovor s Bendlem byl podle Topolánka soukromý a nezávazný - pozn. red.