Bývalý předseda Akademie věd se rozhodl kandidovat na prezidenta ve volbách na počátku roku 2018. Jiří Ovčáček již proti němu „ostře vyjel“. Jaké má Drahoš šance?

Jiří Drahoš má za sebou relativně úspěšnou kariéru člověka, který „umí řídit vědu“. Nemá z této aktivity žádné zásadní šrámy a vždy vystupoval velmi uvážlivě. Za jeho působení v čele Akademie věd se celkem dařilo zvyšovat rozpočet na vědu i vysoké školy, aniž by to vyvolalo zásadnější rozpory. Drahoš to vždy nějak vysvětlil a všichni mohli být spokojeni. Skutečně všichni?

Za Drahošova předsednictví se diskutovala i otázka zvláštního ministerstva pouze pro vědu. Zhruba před rokem „fantazíroval“ místopředseda vlády za lidovce Pavel Bělobrádek takto:

„Nepočítá se s tím, že by v první fázi Akademie věd patřila pod nově vzniklé ministerstvo,“ zmínil místopředseda vlády. Podle kritických hlasů by ale bylo třeba zahrnout pod vědecké ministerstvo celou oblast. „Univerzity, všechny výzkumné instituce, grantové agentury a Akademie věd. Ve chvíli, kdy bude řešení parciální, tak se obávám, že nebude dosaženo ambice nového ministerstva a stav, který je, se jenom v jiném kabátě bude prodlužovat,“ prohlásil ředitel národního ústavu duševního zdraví a člen předsednictva grantové agentury Cyril Höschl. Myšlenka vzniku ministerstva by tak podle Höschla mohla ztratit smysl. ​​

Bělobrádek již o ministerstvu vědy mlčí jako hrob a rozehrál jinou hru - koalici se STAN. Pokud bude mít stejnou „vytrvalost“ jako v případě ministerstva vědy, bude s koalicí amen.

Drahoš sám spíš bojoval za peníze pro výzkumné ústavy, když kritizoval „podfinancování výzkumných center až o půl miliardy“. Pravděpodobně nepodporoval plán Bělobrádka na speciální „ministerstvo vědy“, protože předseda lidovců neuvažoval o tom, že by Akademie věd byla v jeho „novém resortu“.

Jiří Drahoš se vždy prezentoval jako rozvážný člověk. Problémy vědy mu zřejmě cizí nejsou, otázka je však zcela jiná: zda jeho vědecký naturel je vhodnou výbavou pro funkci prezidenta republiky. Umím si jej totiž velmi dobře představit jako „kladeče věnců“ a při plnění nepsaných či psaných prezidentských formalit. Mnohem méně jako moderátora po volbách do poslanecké sněmovny. Nečekám, že by „stávkoval“ a odmítal jmenovat jemu navržené profesory. Jde také o to, aby se volání po někom, kdo „není jako Zeman“, neproměnilo ve snahu stále potencionální kandidáta se Zemanem neporovnávat a „škatulkovat“. Kandidatura na prezidenta však má zatím právě bohužel jeden výrazný prvek - hledá se Antizeman, který by Zemana porazil. Možná, kdyby se Antizeman nehledal a politické strany, na kterých, jak tvrdí, stojí český parlamentarismus, disponovaly přehršlí různých osobností, byli bychom ve zcela jiné a komfortní situaci - nehledal by se Antizeman a o prezidentskou funkci by se ucházeli známí a respektovaní politici. Strany však nemají nikoho a hledají, ke komu by se nakonec z čirého zoufalství upnuly.

Jsem zvědav, jak se postaví ke kandidatuře Jiřího Drahoše. Předlouhý zimní spánek politických stran a hnutí je svým způsobem i překvapivý. Ukažte mi ale jediného předsedu politické strany současnosti, který by mohl uvažovat o kandidatuře na prezidenta. To je jen smutným dokladem toho, kdo českou politiku formuje a reprezentuje.