Tak prý tu zas máme zlobivého prezidenta, který nechce poslouchat. Zasloužil by vyhladovět, seškrtat náklady na prezidentskou kancelář. Nebo rovnou sesadit. Prý porušuje ústavu.

Je tomu ale opravdu tak? Odmítá se Miloš Zeman podřídit ústavě, když se mu nechce jmenovat pirátského kandidáta ministrem zahraničí? Porušuje ústavu? Zavádí u nás prezidentský systém? Je povinen jmenovat členem vlády kohokoli, koho premiér navrhne? Nikoli. Autoři podobných výroků se velice mýlí. Prostě zafungovala ústavní pojistka.

V naší ústavě je uvedeno, že prezident jmenuje člena vlády na premiérův návrh. Kdekoli, kde je uvedeno, že jeden činitel navrhuje a druhý jmenuje, předpokládá se nutný souhlas obou činitelů (nebo dvou institucí). Podobná formulace se nevyskytuje jen v ústavách, ale i ve statutech mnoha organizací. Jejím smyslem je pojistka proti tomu, aby se na danou pozici dostal někdo jen z vůle jediné osoby. Musejí na to být dva, obvykle dva činitelé s odlišným mandátem.

Pokud by bylo úmyslem, že jen jeden činitel rozhoduje, zatímco druhý nehraje žádnou aktivní roli, pak by takové ustanovení vypadalo jinak. Prostě by stačilo, že jistý činitel jmenuje kohokoli dle svého uvážení. To v ústavě nemáme. Pokud by byla záměrem silnější pozice navrhujícího než jmenujícího (aby jmenující nemohl otálet), byla by zavedena fikce souhlasu (jako třeba u podpisů zákonů prezidentem nebo třeba i u některých žádostí o povolení u obecního úřadu), tedy že po uplynutí stanovené lhůty bez negativního stanoviska se má za to, že souhlas byl mlčky vydán. Nic takového ale v ústavě také nemáme.

Prezidentský systém by chtěl u nás prosadit ten, kdo by tvrdil, že prezident může jmenovat někoho členem vlády bez premiérova návrhu, jen dle svého uvážení. Nic takového ale prezident republiky ani nikdo jiný nepožaduje. A pokud by Zeman něco takového učinil, jmenování by jednoduše nebylo platné. Prostě na to musejí být dva. Prezidentský systém by prosazoval třeba i ten, kdo by tvrdil, že souhlas Senátu s prezidentovým návrhem na člena Ústavního soudu je jen formální, když přece navrhuje a jmenuje prezident republiky.

To spíše u nás chce někdo prosadit systém premiérský, kancléřský, tedy aby o tom, kdo se stane členem vlády, rozhodoval pouze samotný premiér bez jakékoli součinnosti, bez pojistky. To přesně slyšíme od těch, co tvrdí, že prezident je povinen jmenovat na premiérův návrh kohokoli. Není tomu tak. Záměrem formulace v ústavě, že jeden navrhuje a druhý jmenuje, je eliminovat individuální selhání nebo libovůli jednoho z činitelů. Pokud bude jeden z nich proti, kandidát se ministrem prostě nestane. Ti dva se musejí shodnout.

Angličané říkají, že k tomu, aby se dalo tančit tango, musejí být dva. Jeden u toho vypadá opravdu divně. A dodávám, že téměř doslova totéž jsem zde napsal při podobné příležitosti už před dvěma lety. Princip totiž platí bez ohledu na toho, kdo se zrovna těší do ministerského křesla.