Miroslav Kalousek se dušuje, že svým »saltem mortale« zachránil existenci KDU-ČSL i dalších malých stran. Kdyby prý totiž nezačal s ČSSD (a tím pádem i s komunisty) vyjednávat, dohodly by se ODS a ČSSD v jakési nové opoziční smlouvě na změně volebního zákona, která by malé strany zlikvidovala. Kalousek tomu prý svým šíleným krokem zabránil, podle vlastních slov »navždy«.

Nevím, zda bere toto zdůvodnění sám expředseda KDU-ČSL vážně. Ale pokud ano, pak se v propočtech hluboce mýlil a jeho politická sebevražda byla zbytečná.

Bez ohledu na to, jaká vláda se totiž v těchto dnech nakonec dojedná, jsou pro osud malých stran rozhodující teprve nadcházející volby do Senátu.

Stačí, aby se součet senátních mandátů ČSSD a ODS zvýšil po volbách o pět křesel, a obě strany získají dohromady pohodlnou ústavní většinu nejen ve Sněmovně (tam ji mají už teď), ale i v Senátu. A teprve potom se začnou dít věci.

Současná na odiv dávaná animozita obou stran se změní ve stále silnější náklonnost, která nakonec vyústí ve velkou koalici. Ona příležitost mít ústavní většinu je lákadlo, kterému nikdo z obou velkých stran prostě neodolá. ODS a ČSSD už si (pseudo)koaliční spolupráci ozkoušely na mnoha úrovních a poznaly, jak sladce chutná z toho plynoucí moc.

A především: ústavní většina by jim dala možnost učinit to, po čem už dlouho otevřeně touží a co se už dvakrát pokusily ne příliš úspěšně zrealizovat. Totiž změnit systém voleb v Česku tak, aby to malé strany odrovnalo a těm velkým zaručilo pohodlnou vládu dvou stran na věčné časy.

Že není o co stát, je zřejmé. Systém dvou velkých stran není ze zásady špatný, v českých poměrech by ale znamenal katastrofu.

Politická kultura u nás není na takové úrovni, aby tento systém fungoval podle pravidla »jedna velká strana vládne, druhá ji kontroluje v opozici«. Zkušenost s opoziční smlouvou nebo třeba s pražským magistrátem hovoří o pravém opaku: snaze velkých stran rozdělit si pozice a nenechat si do vládnutí od nikoho mluvit.

Už jenom kvůli tomu je záhodno, aby zde nadále působilo stran několik, velkých i malých, které si budou i v rámci vládních koalic konkurovat a vzájemně se hlídat.

Troufám si proto tvrdit, že důležitější, než současný souboj parlamentních stran o to, kdo, s kým a za jakých podmínek bude vládnout, je nadcházející souboj o senátní křesla. Jestliže se současná pestrost Senátu zachová, potom není třeba mít o osud demokracie v Česku strach - ať bude vláda jakákoliv. Jestliže ale dvě největší strany ovládnou Senát, jako už ovládly Poslaneckou sněmovnu, potom se nad demokracií začnou stahovat mraky. A to dost černé.

"Troufám si tvrdit, že důležitější než současný souboj o vládu je nyní souboj o Senát."

Hospodářské noviny, 4.9.2006

Senátor za KDU-ČSL