Prezident Miloš Zeman svými výroky posluchače často přímo nutí k myšlence, jak se ho vlastně zbavit. Samozřejmě demokraticky, kalašnikovy ponechme v představách džihádistů.

Truchlivá bezmocnost, kterou nemalá část veřejnosti mnohdy cítí, když hlava České republiky otevře ústa, nepřímo potvrzuje, že ti zástupci lidu, kteří ve Sněmovně a v Senátu zvedli ruku pro zavedení přímé volby, projevili šikovnost na úrovni Pata a Mata.

Kromě samotného způsobu volby nezměnili nic, ani ústavní neodpovědnost prezidenta, za jehož akty, které vyžadují kontrasignaci, což je většina prezidentových aktů, nese politickou odpovědnost vláda.

Samozřejmě, výroky pronesené na besedě s občany nebo v médiích žádnou kontrasignaci nevyžadují, jsou to na první pohled či poslech jen takové řeči, nicméně slova hlavy státu mají svou váhu a nesporně spoluvytvářejí politické ovzduší v zemi.

Vláda je politicky odpovědná parlamentu, a pokud se během volebního období nějak změní poměr sil ve sněmovně, třeba kvůli nespokojenosti jedné z doposud koaličních stran s tím, co premiér říká na veřejnosti, může změna vlády nastat i dříve než po vypršení čtyřletého volebního období parlamentu, z něhož vláda po volbách vzešla.

U prezidenta nic takového nehrozí. Pokud neporuší hrubě ústavu či nedopustí-li se velezrady, vlastně ho limituje jediná věc: ohled na případné znovuzvolení. A prezident, jenž je zvolen na druhé funkční období, se pak víceméně nemusí ohlížet už vůbec na nic.

I proto si Zemanovy dosavadní způsoby samy říkají o vkomponování nějaké formy politické odpovědnosti prezidenta do české ústavy. O co by konkrétně mohlo jít?

Kupříkladu o možnost voličů odvolat prezidenta z úřadu v referendu, což by vlastně představovalo jakousi analogii vyslovení nedůvěry vládě v parlamentu. U nás něčím podobným sice šermovali různí populisté, avšak tuto myšlenku pouze převzali ze zahraničí.

Například ve Spojených státech amerických lze v řadě států Unie odvolat stávajícího guvernéra, tedy jakéhosi místního prezidenta. Obavu z populistického zneužívání podobného instrumentu lze zčásti zažehnat jednak podmínkou, že by iniciace odvolávacího referenda nemohla být snadnou záležitostí.

Ale i praktickou statistikou: v dějinách USA, které nyní zahrnují padesát států, došlo k sesazení guvernéra referendem všehovšudy dvakrát.

Nicméně každé pravidlo má též psychologický efekt. V zemi, kde je odvolání guvernéra či prezidenta v zásadě reálně možné, byť nikoliv snadné, si držitelé takového úřadu zkrátka dávají větší pozor. Všichni jistě ne, někteří však ano.

A právě proto se dané pravidlo pak ani nemusí uplatňovat v praxi. Určitě by tudíž stálo za úvahu zavést něco v tomto duchu i u nás.