Čím to je, že čeští premiéři podléhají představě o své výlučnosti, neomylné prozíravosti, ba vyšším poslání? Naposledy Mirek Topolánek, nadšený z toho, v jak ideální době žijeme, se čtenářům tisku svěřil, že „někdo to lidem musí říci, protože oni si to často v každodenním shonu a problémech, kdy se občas dívají k nejbližšímu supermarketu a těší se na nejbližší telenovelu, neuvědomují. Nemyslím, že jsou hloupí. Češi obvykle ale vidí všechno negativně a když k něčemu dojde, podělají se.“

Ještě že máme ministerského předsedu, jenž na pokleslou televizi nekouká a škudlit koruny pro výpravy po obchodech se zdraženým zbožím nepotřebuje. Aspoň mu zůstává více času na činění dobra, které občané nejsou s to pochopit.

A protože Topolánkovi k pocitu štěstí schází, vedle členství České republiky v NATO a EU a vyrovnaných ekonomických vztahů s Německem a Ruskem, „americká přítomnost“, můžeme již dnes vyhlížet výstupy z jeho únorové schůzky s prezidentem USA Georgem W. Bushem. Přítomnost obchodní či turistická ale asi ve hře nebude. Mnohem pravděpodobnější je, že čelní státníci budou dumat, jak na zdejší půdu proti vůli veřejnosti propašovat americký protiraketový systém. Vždyť oba vědí, co je pro nás nejlepší, přinejmenším Bushovi to našeptává sám bůh.

Vsadím se, že pro rozhovor s Bushem zvolí Topolánek jiný tón, než jaký předvedl předsedovi Evropské komise Barrosovi na loňském summitu EU. „Podívej se na to a buď v pohodě,“ houkl na něj před kamerami teenagerovskou angličtinou nad českými připomínkami k tehdy projednávané smlouvě. Diplomaty muselo polít horko.

Topolánkův koaliční kabinet nad evropskými spojenci ale ohrnuje nos. Tvrdí, že usiluje o začlenění případného brdského radaru do bezpečnostní architektury Severoatlantické aliance. Aby však bylo jasno, ředitelka bezpečnostního odboru ministerstva zahraničí Šmigolová nám v prosinci z obrazovek sdělila, že je přece jedno, jestli ovládací pultík bude obhospodařovat Američan v dresu Pentagonu, nebo Američan v dresu NATO.

Nejde přitom o maličkost. Strůjci tuzemské zahraniční politiky jsou přesvědčeni, že v prostoru mezi Německem a Ruskem („jen pohlédněte na angažmá Gerharda Schrodera v Gazpromu!“) není dostatečně bezpečno, a musíme se tudíž stát ostrůvkem, vlivovým územím USA uprostřed starého kontinentu. Ať si o tom naši sousedé na Slovensku, v Rakousku a SRN myslí, co chtějí.

Donedávna Topolánkovi přizvukovalo Polsko bratří Kaczynských. Čerstvý premiér Tusk mu ale nejspíš po rameni spiklenecky klepat nebude. „Podělaní“ Češi Topolánkovi nerozumějí, média „s vládou nehrají“ (jak si minulý týden rovněž postěžoval), tak mu zbývá už jen ten Bush. Co si ovšem počne, až se i on z Bílého domu vystěhuje, je záhadou. Že by konečně taky usedl k telenovelám, či ještě lépe zašel mezi voliče do supermarketu?

Právo 7.1.2008