V únoru tohoto roku vláda stáhla z Parlamentu projednávání smluv o výstavbě radaru amerického systému protiraketové obrany (missile defense, MD), což tehdejší premiér Topolánek komentoval slovy, že v projednávání těchto mezinárodních smluv beztak nemá smysl pokračovat, protože pro jejich přijetí v této Poslanecké sněmovně neexistuje dostatečná podpora. Libovolná vláda vzešlá ze sněmovních voleb však - z libovolných pohnutek - může opět rozhodnout o znovupředložení těchto smluv k projednávání a vyjádření souhlasu či nesouhlasu Parlamentu.

Pozorujeme-li projekt radaru MD USA v ČR, lze dnes již resumovat mnohé jeho charakteristiky jako typického zástupného problému nebo dokonce jako strategické hry, v níž se hraje často o něco úplně jiného než o postavení a zprovoznění jistého vojenského zařízení v Brdech.

Z pohledu alokace politicky nákladného zbraňového systému (nákladného v kategorii překonávání nesouhlasu občanů dané země) ČR opakovaně deklaruje svou připravenost vzít na sebe náklady toho, že naprostá většina evropských zemí, členů i nečlenů NATO bude proti eventuální hrozbě tohoto typu chráněna.

Tímto projektem, touto hrou o radar, pak získává nový důvod své důležitosti jedna část exekutivy České republiky: jsou přece nositeli či spoluvykonavateli projektu, který má z ČR uskutečnit respektovaného strategického spojence dnešní jediné světové supervelmoci. Odtud její zřetelná podpora pro radar.

USA by jistě rády zvětšily plochu na mapách vyšrafované oblasti zemí, v nichž mají svou vojenskou základnu. Na tom samo o sobě nic překvapivého ani zákeřného či záludného není. Oblast střední Evropy k takovým zájmovým oblastem nepochybně patří, jde o strategicky cenné území. I kdyby ale nakonec ze stavby radaru sešlo a nic se ani nezačalo připravovat k realizaci, stalo se sjednávání a podpis takových radarových smluv s ČR viditelným signálem, nakročením USA k této části Evropy. Jde totiž o strategické zviditelnění, které je již částečným rozšířením onoho stávajícího vyšrafování zemí na mapě Evropy o další zemi, která je strategickým vojenským partnerem USA. Proto institut možného budoucího příjmu pro strategické zájmy USA stálo za to formalizovat i těmito radarovými smlouvami, a to i tehdy, byla-li (je-li) a priorní pravděpodobnost skutečného vybudování radarové základny USA na území ČR nízká a šlo-li ve skutečnosti především o to podepsat smlouvy a nikoliv postavit radar.

I pro Rusko je postupné, velmi postupné a pomalé vznikání MD elementů v ČR a Polsku velmi výhodný projekt: může na něm v optimálních proporcích a dimenzích, tak aby to ještě neodradilo jeho obchodní partnery na Západě, ale aby nešlo jen o cosi marginálního či nepodstatného, demonstrovat svou strategickou vojenskou sílu a připravenost nenechat se zahnat do kouta: silná vyjádření generálů i diplomatů, vypovídání smlouvy o konvenčních zbraních, rozšiřování vlastního raketového systému do oblasti Kaliningradu, obnova hlídkových letů jaderných bombardérů na hranicích a podobně.

Pro velké státy EU je pak tato konstelace hry o radar opět jedinečnou příležitostí poukázat na bezmocnost ČR jako malého středoevropského státu, zde tedy bezmocnost ČR nakonec si proti jejich odporu prosadit řešení své bezpečnostní situace, pro které se vláda této země rozhodla. Takto si navíc mohou velké evropské země nepřímo vyřizovat své účty s USA: bez jejich souhlasu nic takového jako MD USA ve střední Evropě přece vznikat nebude. Přinejmenším mohou tento stav vydávat za kauzálně zapříčiněný jejich mocným zahraničněpolitickým vlivem.

V takovém pohledu mnoha partikulárních zájmů se pak hlásí ke slovu ti, kteří upozorňují na cosi naprosto zásadního: dlouhodobě nedostatečnou podporu tohoto projektu u občanů České republiky. To samozřejmě neznamená vítězství nějaké konkurenční koncepce strategické obrany ČR. Motivy i intenzita jejich dnešního nesouhlasu jsou, podobně jako u zastánců projektu MD, velmi odlišné.

Zdroj: www.cepin.cz

Autor je poradce prezidenta republiky