Snad bude císař shovívavý

Hradní lokajství vůči ČLR. Někomu připomíná servilitu státního prezidenta vůči říšskému protektorovi. Mně zase poměry ve starověkém Římě a jeho provinciích.

Ty sice měly své formální vládce (alespoň některé), ale skutečnou moc drželi Římané. Stejné to bylo za protektorátu. V jeho čele stál sice formálně „státní prezident“, ale kdo reálně vládl a měl poslední slovo připomínat netřeba.

České republiky se nic z toho netýká. Nejsme ani provincií (mocné říše na východě), ani protektorátem. Jsme svobodný a nezávislý stát, nadto demokratický, součást svobodného světa.

O to víc je zarážející, že se někdy chováme tak, jako bychom tou provincií byli. Poklonkujeme Číně. Přesněji: hradní skvadra poklonkuje Číně. A ještě přesněji: poklonkuje Čínské lidové republice, tedy komunistickému režimu.

Patolízalství se projevuje v konkrétních činech. Řeč není o rovném partnerství v oblasti obchodu, kulturní výměny, vědecké spolupráce. Řeč je o politice, o ohnuté páteři.

Jedním z oněch hanebných činů byl „dopis čtyř“ z října 2016. Kdykoliv se u nás událo něco, co se „čínskému císaři“ (rozuměj pekingskému režimu) nelíbilo, byť to bylo vyjádřením práva svobodné země svobodně se chovat v souladu s mravními hodnotami, které vyznává, bylo nutné (podle subjektivního názoru našich vládců, nebyla to objektivní nutnost) sklonit hlavy a poslat do Pekingu ujištění o trvající loajalitě. A doufat, že nám „císař“ odpustí.

V kauze „Herman-dalajlama“ nedokázala naše politická vrchnost obhájit princip svobody a postavila se proti vlastnímu politikovi, tedy na stranu diktátorského režimu. Způsobem, který nese znaky podřízenosti.

V kauze „Vystrčil“ platí v zásadě totéž. Je to celé ještě horší o to, že Hrad šéfa Senátu potrestal (tak, jak mohl), aby „císaře“ uchlácholil, a jeho úředník okamžitě spěchal za jeho vyslancem, aby mu informaci o trestu začerstva zvěstoval. Byť je to eufemisticky definováno větou „byla poskytnuta informace o novém formátu jednání ústavních činitelů“ (Ovčáček).

Prostého pozorovatele napadne, co je „císaři“ cizí země, nota bene nedemokratické, do toho, v jakém formátu spolu jednají ústavní činitelé nezávislé, suverénní, demokratické a svobodné České republiky? Znamená to snad, že když se Hrad rozhodne, že od příštího roku bude zvát na ony „čtvrtletní“ schůzky dejme tomu lídra nejsilnější opoziční strany, že o tom taky podá raport do Pekingu? Jistě ne.

Jde tedy o to ujistit „císaře“, že jsme hříšníka potrestali (přísněji to bohužel nejde) – v naději, že se na nás „císař“ přestane zlobit.

Působí to jako zlý sen, jako ošklivá pohádka. Kam se poděly principy, naděje listopadové revoluce, morální dimenze politiky?

Je užitečné uchovat si jak onen „dopis čtyř“ a okolnosti, které k němu vedly, tak hysterii kolem Vystrčilovy cesty na Tchaj-wan trvale v paměti. Jako odstrašující ukázku toho, jak hluboko lze po třech desítkách od získání demokracie a svobody klesnout. A také – kdo obsadil jakou roli v této politické hře.

Převzato z blogu autora s jeho svolením.