Česká republika se postavila do čela zápasu s protekcionismem. Ty tam jsou časy, kdy jsme se pyšnili privatizací do českých rukou. Dnes tak leda vystěhováváme nepohodlné zahraniční pracovníky. Problémy s působením českých firem v cizině nemáme. Nicméně jedna z mála velkých, elektrárenský ČEZ, se zahraničních akvizic vzdala. Kdo jiný je lépe vybaven k tepání protekcionistů než my?

Přesto má učebnicově liberální chování Topolánkova kabinetu v popředí Evropské unie vážné mouchy. Jedinou alternativou vůči národním protekcionismům, kdy velcí vydrží déle, malí kratší dobu, ovšem do pekel na jejich křídlech letí všichni, je společný evropský boj s ekonomickou krizí. Může mít podobu celoevropských investic či subvencí, stejně jako třeba jednotných evropských dluhopisů. Na tomto poli však české předsednictví EU zaspalo. Diví se však někdo? Vždyť to byli čeští vládní politici, kdo před krizí dlouho strkal hlavu do písku. A i dnes nešetří optimistickými výhledy, přestože v zahraničním odborném tisku zaznívají úvahy, že nás čeká krize třikrát delší a třikrát hlubší, než byla ta ve třicátých letech minulého století. Prezident Václav Klaus dokonce na stránkách Financial Times opětovně zaprovokoval, když volal po omezení pracovních, sociálních, zdravotních a sociálních standardů a po opuštění evropských pilířů sociálně a ekologicky orientovaného tržního hospodářství.

Většina evropských politických elit ale zastává odlišný názor a hodlá ze specifik evropského sociálního modelu těžit. Něco málo může probublat na ostře sledovaných summitech, leč nejhlasitěji budou patrně medikamenty na bující krizi skloňovány u příležitosti nadcházejících voleb do Evropského parlamentu.

Zatímco euroskeptická pravice dosud brblá nad údajnou ztrátou suverenity v případě přijetí Lisabonské smlouvy, levice již - Lisabon sem, Lisabon tam - rýsuje společné, těsnou kooperací unikátní evropské kroky. Něco lze vysledovat i ze zárodků volební kampaně u nás. Poněvadž Občanská demokratická strana se autisticky baví spory nad složením své kandidátní listiny, získala sociální demokracie prostor pro nerušené vysvětlování představ evropské levice jak vybruslit z krize a zejména jak ochránit ty nejslabší, co se v oné šlamastyce ocitli naprosto nevinně.

Socialisté a sociální demokraté v Evropě představují již dlouhá léta nezvykle homogenní skupinu. Kdo ví, možná jde i o zárodek budoucího evropského politického národa. Na rozdíl od atomizované pravice tudíž mohou nabízet svým sympatizantům sladěné programové teze. Už počátkem loňského listopadu představili projekt naléhavých akcí proti finanční a hospodářské krizi. V něm bylo mimo jiné zmíněno, že plány pro hospodářské oživení musí využít vysoké propojenosti evropského trhu, že mají tvořit součást programů „chytrého a zeleného růstu“ a ochrany klimatu a energetické bezpečnosti. Evropská unie by měla také uvážit zavedení nového investičního nástroje v podobě bezúročných „Evropských zelených dluhopisů“ na investice do technologií šetrných k životnímu prostředí. Dále je například zmiňována podpora malých a středních podniků nebo rozšíření působnosti Fondu pro přizpůsobení globalizaci. Z finančních opatření stojí za zmínku poptávka po vzniku Světové finanční organizace, jež by v kompetencích kopírovala Světovou obchodní organizaci.

Ke společné evropské akci a koordinovanému postupu středoevropských zemí vyzývá provolání středoevropských sociálních demokracií ze sjezdu ČSSD. Na české poměry nezvykle pak zní věta, že členové Strany evropských socialistů ve střední Evropě mají stejný cíl a povedou společnou kampaň před nadcházejícími eurovolbami. A z jedné vody ještě zmiňme šest bodů z Manifestu Strany evropských socialistů pro volby do Evropského parlamentu. Slibují znovu nastartovat ekonomiku a zabránit novým finančním krizím, budovat novou sociální Evropu jednající s lidmi spravedlivěji, přetvořit Evropu ve vedoucí světovou mocnost v boji proti změně klimatu, podporovat rovnoprávnost pohlaví v Evropě, připravit efektivní migrační politiku a zvýraznit úlohu Evropy jako partnera pro mír, bezpečnost a rozvoj.

Aby předchozí slova nepůsobila jako laciná politická agitace, stačí málo. Vlastně jen, aby i evropští liberálové, konzervativci a křesťanští demokraté prezentovali svoje společné protikrizové záměry. Než k tomu dojde, můžeme třeba vášnivě debatovat o užitku či zbytečnosti levicového internacionalismu. Leckdy působí komicky. Jenže co když právě nyní nejlépe pokrývá potřebu jednotného evropského přístupu k ekonomickým a potažmo sociálním potížím?

Ostatně o tom, nakolik jde o utopické snílky, kryptokomunisty či zodpovědné stratégy, se budeme moci na sklonku roku přesvědčit sami. Praha totiž bude v prosinci hostit dvanáct set delegátů Kongresu Strany evropských socialistů a hostů z demokratické levice v Izraeli či Spojených státech amerických. Kromě toho si také budeme moci brzy otestovat, je-li produktivnější zamindrákované poštěkávání proti evropské karavaně, vnitřní emigrace do světa plochých ekonomických pouček nebo hledání společných odpovědí na krizi, která hodně otřásá velkými hráči, ještě drtivěji malými a relativně zvládnutelná je jen tehdy, když nebudeme sedět s rukama v klíně a toliko reptat nad krátkozrakými národními protekcionismy.