Bruselská exekutiva by neměla být neslaná, nemastná, bez vůně a zápachu. Po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost by dvojnásob měla připomínat evropskou vládu s maximální autoritou a vybroušenou kompetencí. Jeden kompromis patrně přežije dlouho. Je jím pravo-levé skládání komise. Aby nebyla naleptávána shoda socialistů, liberálů a konzervativců na evropském projektu, budeme se patrně ještě dlouho potkávat s duhovými koalicemi na půdě komise.

Štefan Füle poměry nijak zvlášť nevychýlí. Přestože se z Bruselu proslýchalo, že by bylo záhodno nominovat z České republiky sociálního demokrata. A přestože šéf Evropské komise José Barroso zvažoval nabídnout v případě pokračování mandátu Vladimíra Špidly svému osvědčenému spolupracovníkovi post místopředsedy.

Má-li být Evropa silným a vlivným kontinentem v rovině politické, ekonomické i bezpečnostní, potřebuje výraznou Evropskou komisi. Její členové by tudíž měli být respektovanými politickými hráči nebo osobnostmi, před nimiž si - s prominutím - partneři sednou na zadek. Tato kritéria Štefan Füle nesplňuje. Je nevýrazný, neznámý prakticky ani doma. Kdyby měla takto vypadat celá komise a celá Evropská unie, začal by jí v dáli zvonit umíráček. Snad budou naši spojenci prozíravější.

Zato české politické elity znovu potvrdily, že smysl a perspektivy Evropské unie nechápou. Do Bruselu nevyslaly toho nejlepšího, nýbrž toho nejbezbarvějšího. Skoro se zdá, že nejen Špidla, ale i Alexandr Vondra nebo Vladimír Remek by byli užitečnějšími komisaři. Füleho mezinárodní předností je paradoxně jeho domácí handicap. Moskevská akademie MGIMO vždy produkovala bravurní diplomaty, ať už pro režim totalitní nebo demokratický. A vyčítat, že si před listopadem 89 více nebo méně zadali s komunistickou stranou, bychom stejně jako Fülemu mohli i dalším zvažovaným adeptům - Janu Fischerovi, Vladimíru Dlouhému, Zdeňku Tůmovi, Janu Kohoutovi nebo dříve Pavlu Teličkovi.

Už ona pestrá plejáda skloňovaných jmen zaráží. Jakoby snad šlo najít komisaře losem. Nebo nekonečným handlováním. Sociální demokracie tak dlouho stála za svým kandidátem, až na poslední chvíli překvapivě odklepla někoho úplně jiného. Zelení zase museli od počátku tušit, že s Janem Švejnarem neuspějí, ačkoli on sám se propagoval, jak jen mohl. Příklon k Vladimíru Špidlovi až v hodině dvanácté Liškovu formaci ctí, leč neomlouvá. Občanští demokraté Vondrovu kandidaturu nikdy vážně myslet nemohli. Co by si v Bruselu počali s mužem budujícím bilaterální americko-český most nad hlavami evropských partnerů? Pokud bylo jediným cílem ODS zaříznout Špidlu, zaslouží palmu pro vítěze.

Zatímco velké strany taktizovaly a při debatě o evropském komisaři ve skutečnosti evidentně myslely na domácí rozložení sil, malé partaje se zhostily skromné úlohy křoví. Prapodivnou roli však sehrála Fischerova vláda. Její předseda zvažoval odchod do komise již v době, kdy to vypadalo na předčasné volby v říjnovém termínu. Zpráva z minulého týdne, že by se opravdu mohl začít balit, působila velmi věrohodně. Stejně tak podpora, které se mu od předsedů ČSSD a ODS podle zlých jazyků dostalo s vidinou zbavení se potenciálního konkurenta. Můžeme jen spekulovat, proč pak Fischer couvl. Že by třeba prezident Klaus nabídl Fischerovi zajímavější perspektivu? Zvraty v české politice jsou natolik divoké, že jednou by nepřekvapil ani Klaus zpátky ve Strakově akademii a Fischer na Hradě.

Fischerův rádoby úřednický tým působí svěže a popularita premiéra roste. Přitom ne vždy zaslouženě. Kabinet nemusí vést stranické a parlamentní války. Proto působí věcněji a pohodověji. Vzniká dojem, že za vším špatným stojí politické strany. Jenže ani Fischerovi technokraté nejsou imunní vůči všelijakým vnějším vlivům, lobbistické nevyjímaje. Úřednická vláda může být příjemným zpestřením veřejného života, nicméně receptem na krizi politické důvěry není. A nakonec i o nominaci do Evropské komise hlasovala po konzultacích mezi stranami a jimi vybranými ministry. Z někdejšího Tošovského kabinetu odešla celá řada členů do partajní politiky. Na výsluní se jistě zalíbilo také spoustě Fischerových lidí. A Prahou se šíří zvěsti o nadstandardních vztazích Jana Fischera se stranou TOP 09.

Žonglování se Zdeňkem Tůmou či Vladimírem Dlouhým sice premiérovi nevyšlo, ovšem další politické ostruhy získal. Ostatně do Bruselu míří jeho ministr, zatímco původně favorizovaní političtí uchazeči pohořeli. Kdyby snad měl někdo z politiků ODS či ČSSD radost z toho, jak to s Evropskou unií mazaně skouleli a jak výběr eurokomisaře dopadl, nemusí mu úsměv vydržet dlouho. Jan Fischer roste, Alexandr Vondra bude dál Topolánkovou oporou v modré družině a u oranžových bude navrátilec Špidla připomínat časy méně agresivní a více konsensuální politiky. A aby toho nebylo málo, v Evropské komisi bude dozrávat Štefan Füle, který přes všechny své dnešní nedostatky může jenom překvapit a jednoho dne zamířit z Bruselu domů v Teličkových stopách - coby člověk, v němž ledaskdo, ať už právem nebo neprávem, bude hledat alternativu vůči zdejším okoukaným tvářím.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6