Dvoudenní pražský kongres Strany evropských socialistů nás nechal nahlédnout do útrob sjednocené levice s jejími silnými i slabšími stránkami. Staronový předseda, dánský expremiér Rasmussen, se nechal slyšet, že je nezbytné opustit původní aranžmá. "Nelze pokračovat jako dosud," uvedl Rasmussen a zmínil nové společné závazky, které před evropskými socialisty a sociálními demokraty stojí, a nový pakt spolupráce národních stran. Příště by zkrátka nemělo dojít k situaci, kdy demokratická levice nebude mít vlastního společného kandidáta na klíčové posty, ať už předsedy Evropské komise nebo prezidenta - šéfa Evropské rady.

Síla evropských socialistů spočívá v takřka absolutním programovém překryvu a v umění společného postupu. Mají rovněž tentýž náhled na potřebu řešení nadnárodních problémů v rámci evropské nebo i globální perspektivy. Evropská pravice takto jednotná není, klub Evropské lidové strany v Evropském parlamentu navíc nedávno utrpěl ránu odchodem některých subjektů, včetně české ODS, do čerstvé euroskeptické frakce.

Potíže ale nastávají, jakmile se cesty levicových partají na národních úrovních rozejdou. Žulu připomíná klišé, podle kterého jsou socialisté dobří v přerozdělování, ovšem pravici jde lépe hospodaření v krizi, podpora podnikání a fiskální disciplína. Co tedy má šanci podpořit levicovou věrohodnost, když dvacáté století, které filozof Ralf Dahrendorf označil za sociálně demokratické, již minulo?

Po druhé světové válce stáli socialisté a sociální demokraté při vytváření unikátního projektu - evropského sociálního státu. Říká se mu také "welfare-state", stát blahobytu. Předseda Rasmussen dnes vzývá "megastát blahobytu". Dalším obrovským historickým úkolem bylo prohlubování a dolaďování evropské integrace. Povedlo se a dokonce i Lisabonská smlouva již byla uvedena v platnost.

S čím zajímavým tudíž může přijít levice dál? Jsou dostatečně nosná témata jako rozšiřování pracovních míst, rovné příležitosti či hrozící změny klimatu? Obávám se, že nikoli. Programový dokument rýsující "Novou sociální Evropu" velmi barvitě popisuje vizi sociálně stabilního prostředí s udržitelným rozvojem a občany vtaženými do správy věcí veřejných. Jenže silnější motivací odjakživa bývá hrozící riziko nebo obraz společného nepřítele. V minulosti se Evropa bála zregenerovaného Německa či expanze totalitního Sovětského svazu. Dnes by mohla usilovat o ekonomickou konkurenceschopnost ve střetu s Asií nebo o vyrovnání se s předvídanou migrací a s postupnou islamizací starého kontinentu. Toto však může být příliš velké a nepopulární sousto i pro reformistické socialisty.

Neextrémní levice má další problém v oslovování širokých voličských mas a ve svém oscilování k politickému středu. Vždy se najde někdo důslednější, s černobílejším viděním a jednoduššími recepty. Díry v socialistické lodi jsou výsledkem úsilí radikálních komunistů, zelených, ale i populistické pravice. Tak prořízlá ústa demokratická levice nikdy mít nebude.

Když se rozhlédneme po Evropě, nalezneme různé cesty, jimiž se v konkrétních zemích socialistické partaje ubírají. Jižní tradicionalistickou, razantně levicovou cestu reprezentuje nedávno vítězný řecký PASOK. Svébytně si počínají sociální demokracie ve Skandinávii. Jsou dost enviromentálně laděné a mají v politickém spektru osvědčené a programově blízké spojence. Tvrdý oříšek rozlouskávají socialisté ve středozápadní Evropě. Ve Francii jim bere vítr z plachet regulátor Nikolas Sarkozy. Ve Velké Británii se Tony Blair druhdy poučil u konzervativců a lídr toryů Cameron se teď snaží porazit labouristy jejich zbraněmi. V Německu se sociální a křesťanští demokraté přetahují o podobné voliče. SPD nedávno prohrála také proto, že jí část někdejších sympatizantů utekla nalevo k Lafontainově "Link-partaji", část napravo k liberální FDP a část do středu ke Straně zelených. Zachránit na poslední chvíli volební výsledek zezelenáním sociálně demokratického programu a důrazem na genderová témata, moderní energetiku či ochranu klimatu se sice nepodařilo, leč výrazné pootočení kormidlem má svoji hlubokou logiku.

Ostatně také před českými sociálními demokraty stojí rozhodování, zda si vychovávat politické partnery ve středu spektra, utíkat do pozic radikální levice po boku komunistů nebo zda pracovat na velkokoaličním kompromisu s občanskými demokraty.

Strana evropských socialistů se v Praze sešla proto, že do ČSSD a jejího květnového volebního výsledku vkládá značné naděje. Jakýkoli lokální úspěch zvyšuje její šance v posilování vlivu v celoevropských strukturách. Ačkoli se spolupráce s křesťanskými a liberálními demokraty daří socialistům již dlouhá desetiletí, přetahování o to, čí pozice bude silnější, je přirozené a stále patrnější. Nejde totiž jen o posty a dobyté kóty. Ještě více záleží na hájení zájmů stranických sympatizantů. Aby socialisté a sociální demokraté přesvědčili, že jejich čas zdaleka neminul, musí se obracet čiperněji, promyšleněji a jednotněji než kdykoli předtím.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

Autor je členem představenstva Masarykovy dělnické akademie