Od tohoto týdne víme, kdo patrně nevyhraje prezidentské volby. Bude to profesor Jiří Drahoš. Nechal se – skoro přesně rok před konáním volby - vmanévrovat do role favorita, na němž se takzvaně všichni shodnou. Tedy všichni ti, kdo už dnes nejsou skálopevně odhodláni volit Miloše Zemana.

V týž okamžik, kdy byla oznámena kandidatura Jiřího Drahoše, oznámil jiný nedávný pretendent na tu funkci, Petr Kolář, že do toho nepůjde, protože by prý uměl nabídnout jen program „Antizeman“, nic víc. Zatímco budoucí prezident by měl mít poněkud širší horizont.

Inu, to vypadá jako sympatické prohlášení. Vtírá se však jistá pochybnost. Jestliže dnes už většina antizemanovské scény favorizuje Drahoše, znamená to, že do něj vkládá přesně tuto charakteristiku: to bude ten správný Antizeman.

Dokonce i Drahoš sám se protizemanovskou rétorikou ohání poměrně často – ať už šlo o kritiku Zemanovy čínské cesty nebo Drahošův postoj ke kauze Jiřího Bradyho. Zde všude se Drahoš prezentuje jako Zemanův protipól. Jistě to nečiní náhodou a bez důvodu.

Když už jsme zmínili jméno Brady, vraťme se na okamžik k 28. říjnu loňského roku na Staroměstské náměstí. Jiný prezidentský adept Michal Horáček tam milého pana Bradyho předváděl národu tak trochu jako cvičeného medvěda. Užíval jej naprosto bez skrupulí jako svoje beranidlo proti Zemanovi.

Dárcové polibků smrti

Chce se snad akademik Drahoš nyní ocitnout ve stejně nedůstojné pozici jako hazardní hráč Horáček? Jistě ne. Drahoš je jiná kategorie. Taková, na níž se přece „všichni shodnou“.

Horáček byl vypuštěn na trať o půl roku dříve, aby otestoval jako lakmusový papírek náladu a shovívavost obyvatelstva. Zjistilo se, že typus Horáček je pro volbu hlavy státu neprůchodný. Stejně jako se před dvěma lety ukázalo, že český člověk většinově nezvolí do čela země katolického kněze, a proto kandidaturu již předem anoncovanou, nakonec vyloučil Tomáš Halík.

A obdobně to mohlo být i s Petrem Kolářem. Jím vytvořený spolek Evropské hodnoty, který mu už od jara 2015 dláždil schody k Pražskému hradu, se ukázal jako společností masově neakceptovatelný, a možná nejen kvůli angažmá Jakuba Jandy ve vedení toho spolku. Evropské hodnoty se tak z nejlepší opory staly Petru Kolářovi největší přítěží.

A tak nám tedy zbyl Jiří Drahoš, na němž „se všichni shodneme“. Ale pozor. Přesně totéž se dlouho před únorem 2013 říkalo o Janu Fischerovi, obdobně respektovaném odborníkovi z mimopolitické scény.

Ještě pár minut před prvním kolem první volby byl Fischer považován za vítěze oné volby. Ale život tropí různá překvapení. Druhým na pásce byl nečekaně Karel Schwarzenberg a zvítězil Miloš Zeman. Navzdory celé antizemanovské kampani, a co jí bylo. Poučení? Neuzavírejme účet bez hostinského.

Drahošova dnešní, médii značně přefukovaná favorizovanost nemusí být zdaleka jednoznačnou vstupenkou do prezidentské kanceláře. Navíc, a proč si to nepřiznat, média byla v našich poměrech až příliš často dárcem polibků smrti. Na koho vsadila, ten prohrál. Na místě profesora Drahoše bych se nad tím aspoň zamyslel.