Jiří Dienstbier je na první pohled smolař, jehož politická dráha je lemována jednou porážkou za druhou. Od chvíle, kdy svoje kroky spojil se sociální demokracií, mu řada spolustraníků nemůže přijít na jméno.

Je pro ně příliš přímočarý, neústupný, s názory v něčem až moc liberálními, v něčem naopak krajně levicovými.

Pražská ČSSD si sice Dienstbiera v roce 2010 vybrala za lídra do komunálních voleb, ale od počátku jej spíš měla za maskota. Pár hlasů navíc přinesl, avšak na primátorský řetěz nedosáhl a byl odstaven i z povolebního vyjednávání.

Kladenský senátní obvod dokázal Jiří Dienstbier po zesnulém otci vybojovat. Stal se v roce 2011 i místopředsedou ČSSD. Ale jen na jedno funkční období. Předloni byl, především s přispěním Bohuslava Sobotky, vybrán za kandidáta oranžových do první přímé volby prezidenta.

Do druhého kola se však neprobojoval, jakkoliv čtvrté místo za Milošem Zemanem, Karlem Schwarzenbergem a Janem Fischerem znamenalo slušné umístění.

Při skládání koaliční vlády ČSSD, KDU-ČSL a hnutí ANO dostal Dienstbier na výběr: buď být ministrem bez portfeje, nebo vést kandidátku sociální demokracie do evropských voleb.

Přijal první možnost a byl obtěžkán jednak vládní legislativou, jednak agendou lidských práv, která mimo jiné zahrnuje společnost štěpící témata, jako je integrování Romů do společnosti, volební právo pro cizince, kvóty pro ženy nebo úsilí homosexuálních párů o možnost adopcí.

Zmíněné kontroverzní náměty zhusta překrývají jiné otázky, kterým se Dienstbier věnuje – například boj s lichvou a excesy exekutorů.

V posledních týdnech byl Dienstbier spojován i s přípravou služebního zákona. Poté, co ze schůzky Bohuslava Sobotky s předsedou poslanců TOP 09 a STAN Miroslavem Kalouskem vzešel kompromis jen vzdáleně připomínající původní koaliční verzi, Dienstbier dohodu koalice s pravicovou opozicí odmítl, postrašil pokračující politizací úřadů a oznámil, že jemu podřízení legislativci mají plné ruce s přípravou zákonů na příští schůzi sněmovny a jejich kapacita dál žonglovat se služebním zákonem je omezená. Pár jich nakonec ale na Sobotkovo naléhání pro práci týmu nově soustředěného na ministerstvu vnitra uvolnil.

Pikantní je, že tato poslední roztržka se Sobotkou se vyjevila na tiskové konferenci, kde sociální demokraté představovali úspěchy svého půlročního vládnutí. Mnozí proto čekali, bude-li jejím vyústěním Dienstbierův odchod z kabinetu. On sám by patrně za sebou třísknout dveřmi dokázal.

Oslabený by ale byl Sobotka i ČSSD jako taková. Dienstbier je totiž momentálně nejpopulárnější sociálnědemokratický ministr a straně nahání sympatizanty, kteří by jinak o ni třeba ani nezavadili. Sobotkovi navíc dosud kryl záda a jejich vztahy byly na velmi dobré úrovni.

Také proto mají oba tendenci konflikt minimalizovat a pokračovat ve spolupráci dál, přinejmenším do sjezdu v březnu příštího roku. Na něm se očekává, že Sobotka představí jako svého hlavního spojence ministra vnitra Milana Chovance.

Mezitím mohou sociální demokraté vést debatu, jestli Dienstbier nad služebním zákonem ukázal spíš zásadovost, nebo paličatost. Uslyšíme, že není týmový hráč, na druhé straně ale nejde pominout, že s ním souzní odbory nebo protikorupční spolky.

Jiří Dienstbier je totiž na jedné straně po otci samorost, na straně druhé mé však dobře vyvinuté politické instinkty. Dnes je nejvýraznějším levicovým politikem oponujícím jak Miroslavu Kalouskovi, tak Andreji Babišovi.

I díky tomu v něm mnozí mohou časem spatřit výrazného lídra, kterého ČSSD marně hledá a nenachází a který by se jí do chudších let hodil.