Na první půlce sociálně demokratického sjezdu letos v únoru byl prezident Zeman osobně. Přivítal jej aplaus.

Potom ve svém projevu pár straníků pozurážel a navrch ČSSD poradil, aby spolupracovala s hnutím ANO jen za cenu náměstků na ministerstvech. Odcházel s potleskem o poznání slabším.

Druhá sjezdová polovina už byla bez Zemana. Ani nebyl příliš často zmiňován. Leda když chtěl někdo připomenout, že i za časů, kdy on šéfoval ČSSD, zněla strana vícero hlasy.

Přesto lze rozdíl nalézt. Tenkrát ještě Miloš Zeman extrémní pravici upřímně nesnášel. Dnes mu nevadí Martin Konvička ani Tomio Okamura. A někteří sociálně demokratičtí politici naivně doufají, že když od SPD přeberou její rétoriku, voliči se k nim jen pohrnou.

Nejspíš si budou muset projít drsnými zkouškami, než pochopí, že od nich se očekává řešení sociálních podmínek lidí, nikoli surfování na vlnách nacionálního a etnického napětí.

Důvod, proč ČSSD visí prezidentovi na rtech, aniž by to rozmazávala, spočívá v nejistotě vývoje jednání o příští vládě. Oranžoví ukončili rozhovory s ANO.

Ne proto, že by Jan Hamáček tolik lpěl na křeslu ministra spravedlnosti, jak tvrdí Andrej Babiš. Vždyť sám navrhl, aby předsedové stran ani v kabinetu zastoupeni nebyli. ČSSD však těžce nesla neústupnost ANO a Babišovy výpady proti ní. Přesto spolu s Babišem teď upírá zrak k Pražskému hradu.

Správně by řešení povolební situace mělo být na zvolených politicích. Místo toho se čeká na zprostředkovatelskou misi Miloše Zemana. Ten má přitom svoje vlastní zájmy, které se vůbec nemusejí odvíjet od volebních výsledků. Připomeňme jen, jak se v roce 2013 pokoušel České republice naoktrojovat kabinet Jiřího Rusnoka.

Zeman má svá želízka v ohni v ANO, ČSSD, KSČM i SPD. Ne náhodou by všechny tyto družiny rád viděl pospolu. Pokud jedna část sociálních demokratů dosud upřímně věří, že prezidentovi záleží na levicovém profilu příští vlády, a proto Andreje Babiše ukázní, tak druhé jde zejména o vlastní legitimizaci.

Souvisí to s tím, že po lánské schůzce po volbách 2013 byli mnozí uvrženi v nemilost. Nyní se zvolna vracejí a koukají, jakou pozici by obsadili. Když se zhroutí vidina standardní koalice dvou stran, může vstoupit do hry jakási polopolitická varianta opírající se o hlavě státu blízké figury s legitimacemi ČSSD a ANO i bez nich.

Jenže pokud se dá u mistra marketingu Babiše politická bezradnost chápat, spoléhání sociálních demokratů na Zemana je varovné. Jakkoli mu síly ubývají, zdá se být lepším a smělejším politickým stratégem než špičky ČSSD.

Ty se na sjezdu chlubily, co u ANO prosadily – přitom šlo o věci, ke kterým by Babiš nejspíš dřív nebo později přikročil sám. Namátkou k obnovení proplácení prvních tří dnů nemocenské nebo k zálohovanému výživnému. Stejně tak už dřív slíbil, že nebude privatizovat veřejné služby či zavádět spoluúčast pacientů.

V daňové oblasti však sociální demokraté s ANO nehnuli a premiéra se škraloupem rovněž neposlali na trestnou lavici. Přitom kdyby strážce zájmů své rodiny Babiš vyměkl a dal ČSSD resort vnitra, jen by ukázal, jak lehce si ji lze naklonit.

Pouze jeho sveřepost může za to, že se dál tápe. U sociálních demokratů je to patrné i z toho, že sjezd jejich lídrům tentokrát neurčil mantinely pro další politické rozhovory, neprezentoval žádný programový špek a neoslovil voliče ničím konkrétním. Jako by měl mít patent na kreativitu pouze Miloš Zeman.