Sedmdesáté výročí mnichovských událostí se nepřehnalo jen historickou a novinářskou obcí, ale i politickým spektrem. Protože ale přímých pamětníků ubývá a prvoplánová atraktivita Mnichova 38 je menší než Prahy 68, zapojili se do diskuse pouze politici z nejodvážnějších. S rozličnými záměry i úrovní. Naštěstí kus práce nechali odvést i spřízněné think-tanky, takže se o Mnichovu debatovalo na půdě občansko-demokratického Centra pro ekonomiku a politiku, lidovecké Evropské akademie pro demokracii i sociálně-demokratické Masarykovy dělnické akademie.

Na otázky zametené pod koberec si v Lidových novinách posvítil místopředseda Senátu za KDU-ČSL Petr Pithart, soudící, že „dokud nás Mnichov a naše smíření se s ním trápí, nejsme na tom vůbec špatně.“ Kupříkladu oprášil otázku, „jak jsme se vyrovnali s tím, že meziválečný stát pokládali za svůj toliko Češi, a pokud jde o Slováky, Němce, Poláky a tak dále, stály pevně na půdě státu jen menšiny mezi nimi. Jistě, to se v mnohonárodním státě stává. My jsme však ten náš oficiálně označili za národní a národem jsme ke všemu ještě mysleli Čechoslováky. Co horšího: i s těmi státotvornými, demokratickými menšinami zacházel stát hůř než macešsky,“ připomněl Petr Pithart své oblíbené, leč vskutku závažné téma. Pokud bychom totiž chtěli popsat hlavní slabinu Masarykovy a Benešovy republiky a svým způsobem i jejich osobní, byla by to právě tato.

Radikálně odlišný pohled na první československou republiku a zejména na její vztahy se středoevropskými sousedy tradičně prezentuje europoslanec Jan Zahradil z ODS. Tentokrát se mu však povedl ideologie oproštěný historický exkurs, když v Mladé frontě Dnes zavzpomínal na Duffa Coopera, který coby člen Chamberlainovy vlády v roce 1938 podal demisi na protest proti britské podpoře Mnichova. A později prezidentu Benešovi napsal: „Stále věřím, že by bylo bývalo mnohem lépe pro Británii, Evropu i Československo, kdybychom tehdy zůstali pevní, místo abychom to vzdali.“

Předseda sociální demokracie Jiří Paroubek se k mnichovskému traumatu vyjádřil v Teplicích v projevu u příležitosti Dne české státnosti. Situaci Edvarda Beneše přirovnal k počínání knížete Václava. V desátém století mu (pro mnohé ponižující) poplatek za mír se Saskem umožnil budování vlastní politiky upevňující pozici knížectví doma i v zahraničí. Podobný postup podle Paroubka zvolil Beneš poté, „co naši spojenci Anglie a Francie spolupodepsali s italským a německým diktátorem takzvanou mnichovskou dohodu o odstoupení českého pohraničí. Cítil to jako zradu, ba dokonce největší zradu na českém národě, protože šlo o zradu spojenců. Cítil ji jako produkt morálního marasmu západních demokracií a věděl, že daný stav nezmění, že nemůže bránit nevyhnutelnému. Ale zároveň se může připravovat na okamžik, kdy nastane zvrat v myšlení evropských politiků v rámci celosvětového konfliktu a pak znovu začít bojovat o obnovení Československé republiky.“ Tolik Jiří Paroubek. Jeho postřeh vychází z přísných nároků kladených na opravdové státníky. Od takových se očekává rozhodování znalé souvislostí a opřené o dlouhodobou perspektivu.

Komunistická strana Čech a Moravy vydala k 70. výročí mnichovské zrady rovnou oficiální partajní stanovisko. Práci si s ním ale moc nedala. Pouze ocitovala předlistopadové učebnice. Šlo prý o bezprecedentní zradu nejbližších spojenců na svobodné zemi. Asi nepřekvapí, že podle komunistů „za obnovení naší samostatnosti můžeme děkovat především Sovětskému svazu, který dokázal po mnoho měsíců v podstatě sám čelit nacistické mašinérii. Teprve na základě vítězného postupu Rudé armády, kdy nacistická vojska musela ustupovat a jejich porážka byla neodvratná, se odhodlaly vstoupit do války i západní mocnosti.“ Svůj pozoruhodný výklad dějin završila KSČM tvrzením, že se ukazuje, „jak je těžké najít opravdové spojence, a je otázkou, zda lze spoléhat na naše spojence současné. Jestli, bude-li to jejich zájem, budou ochotni naši vlast prodat nebo zneužít pro své cíle.“

Asi nepřekvapí, jak je tomuto stanovisku českých komunistů blízko jejich prezidentské kandidátka, europoslankyně Jana Bobošíková. Podle ní „i dnes, v dobách veskrze mírových, kdy nejde o ohrožení existence evropských států ani lidských životů, sledují reprezentanti jednotlivých členských zemí Evropské unie přednostně zájmy své vlastní země.“ Další řádky na svých webových stránkách Jana Bobošíková naplnila kritikou Lisabonské smlouvy. Jak píše, „přestože jde o složitý dokument, jeho cíle se dají selským rozumem dost dobře přečíst – všechny země, i ty malé, odevzdají převážnou část svých kompetencí do Bruselu, kde ovšem budou vládnout převážně ty velké. Ty pak budou blahosklonně respektovat i zájmy těch malých, ale jenom do té doby, než dojde na lámání chleba. Pak bude opět košile bližší než kabát.“

Zde už je nejvyšší čas dedukce politiků opustit. Koneckonců, jejich úkolem není vyprávět pohádky, klást otázky či vynášet morální soudy, nýbrž sbírat informace, analyzovat je a poté přijímat strategická rozhodnutí. Někdy přitom vsadí na správnou kartu, někdy nikoliv. Edvard Beneš se i na podzim 1938 rozhodoval zodpovědně, s vědomím hlavního cíle: přežití národa. A nečinil tak sám, nebyl totiž samovládce. Jako v normální demokratické zemi klíčový verdikt přijala celá vláda.

Sotva kdo popře Benešův podíl na formování české státnosti. Kdo se mu dnes vyrovná? A kdo je s to jej soudit? Ještě kuriózněji ale působí vypouštění domnělých francouzských, britských a německých bubáků. Na rozdíl od komunistů a europoslankyně Bobošíkové jsem přesvědčen, že programem nemůže být nedůvěra v evropské partnery. Děsí-li nás mnichovská zkušenost s koncertem velmocí, měli bychom posilovat mezinárodní instituce na úkor národních států. Jen tak docílíme toho, že ve zlomových okamžicích budeme od první chvíle sedět u jednacího stolu, a ne za dveřmi čekat na pro nás osudová rozhodnutí jiných.

Vysíláno 2.10.2008 na ČRo6