Mezi prosincem a lednem posílily podle CVVM volební preference komunistů o čtyři a půl procenta. Mohli bychom říct: jeden průzkum. Jenže okolnosti, za nichž k tomu došlo, napovídají, že kondice KSČM zdaleka není tak špatná, jak by se dalo vyvodit z jejího absence ve veřejném prostoru.

Tedy, abych byl přesný, v médiích dva komunisté v uplynulých týdnech zářili, ale sotva by někdo vsadil na to, že k užitku rodné strany. Prvním byl Miloslav Ransdorf v kauze Huněk a švýcarská banka. Takto tragikomický závěr života si nezasloužil.

Vždyť kdysi patřil k vůdcům reformního proudu v KSČM a byl vnímán coby jeden z mála komunistů evropského střihu. Jenže zároveň působil jako magnet na maléry, kvůli čemuž se od něj partajní špičky léta držely dál.

Další viditelnou figurou byla Marta Semelová. Unikla sice trestu za výroky bagatelizující invazi Varšavské smlouvy do Československa a připouštějící, že Milada Horáková, odsouzená stalinistickým režimem k smrti, byla vinna – ale za jakou cenu? Semelová se musela se dovolávat svobody slova! Paradox všech paradoxů, uvědomíme-li si, že právě svoboda slova byla tím prvním, co kdysi komunisté po svém nástupu k moci zařízli.

Známý je ještě Semelové protipól Jiří Dolejš. Místopředseda KSČM ochotně komentuje politické dění a je aktivní i na sociálních sítích. Jenže kdybychom nevěděli, kdo se za jím podepsanými názory skrývá, museli bychom si myslet, že jde o aktivistu oscilujícího mezi sociálně liberálním křídlem ČSSD a novou humanisticky orientovanou levicí, jaká vystrkuje růžky ledaskde v Evropě.

Tím spíš překvapuje pasivita předsedy KSČM Vojtěcha Filipa. Přitom komunisty letos čeká sjezd a vážného konkurenta bude Filip mít v Josefu Skálovi, který kdysi řídil Mezinárodní svaz studentstva, střihl si i místopředsednickou roli v KSČM a hlavně je člověkem znalým komunistických útrob.

Přesto i pragmatik Filip třímá v rukou trumfy. Prvním je relativní stranická jednota, která komunistům umožňuje být oporou několika krajských rad a spousty obecních zastupitelstev. Ze Sněmovny sice o KSČM slýcháme málo, leč její poslanci mají vysokou účast na plénu i schůzích výborů a vyvíjejí též legislativní aktivitu, jakkoliv jí vládní většina moc prostoru nenechává.

Zpochybnit se nedá, že KSČM je co do počtu mandátů a procent v průzkumech veřejného mínění lídrem opozice. A nic na tom nemění, že tu a tam ochotně hlasuje se Sobotkovou koalicí. To se dá čekat i u taháků letošního roku – elektronické evidence tržeb, majetkových přiznání a obecného referenda.

Možná právě to, že u evidence tržeb se komunisté neúčastní obstrukcí roztáčených pravicovým tandemem ODS a TOP 09, jim přináší nové sympatizanty. Volič, kterému vláda nevoní, ale který též považuje blokování parlamentu za nesmyslné, může najít v umírněných komunistech zalíbení.

Na druhou stranu odebírají hlasy i radikálním protestním stranám, které jsou u nás nezvykle slabé. Revoluci nejspíš od nich nikdo nečeká, ale nespokojení občané chtějící vyjádřit protest, mohou mít pocit, že lépe investovaný je hlas pro parlamentní komunisty než pro extrémní pravici, jež tře bídu s nouzí a sotva kdy co ovlivní.

Je to divné, ale je to tak: atraktivita KSČM spočívá v tom, že je stálicí, stojí mimo konflikty a šetří slovy. Nemusí jí to však vydržet na věčné časy. Nejpozději jarní komunistický sjezd ukáže, nemají-li řadoví členové strany ještě větší ambice.