Už v roce 2003 jsem hlasovala proti vstupu České republiky do Evropské unie a na mém negativním pohledu na její fungování se za těch uplynulých osmnáct let nic nezměnilo, a když, tak pouze k horšímu. Tahle „bruselská“ instituce trpí deficitem demokracie, a naopak si doslova libuje v přebytku byrokracie. Evropská unie je dnes zcela pod vlivem levicové agendy a levicových politiků, jejichž pomatené nápady vedou celý náš kontinent k úpadku. Ať pomyslíme na cokoliv, prakticky všechno se v Evropské unii sune špatným směrem: migrace, multikulturalismus, klimatický alarmismus, měnová politika, zasahování do suverenity národních států.

S ubíhajícím časem navíc čím dál víc narůstá jeden naprosto zásadní problém. V roce 2004 jsme na základě výsledku referenda z roku 2003 vstoupili do úplně jiné unie, než ve které se nacházíme dnes. Lisabonská smlouva a další vývoj EU natolik změnily podmínky našeho členství, že jedinou poctivou cestou je znovu se občanů zeptat, zdali v takovéto unii chtějí nadále setrvávat. Bylo by proto jedině správné, poctivé a rozumné vyhlásit nové referendum, a je mi úplně jedno, zdali se formálně bude hlasovat o otázce našeho setrvání či naopak vystoupení. Důležitý je výsledek. A nikdo jiný než občané České republiky nemá právo za ně rozhodovat. Čímž myslím především všechny naše eurofilní politiky, kteří se hlasu vlastních občanů bojí jako čert kříže.

Tohle všechno je jasné, ale na druhou stranu musíme být realisté. Už víme, jak neuvěřitelným způsobem bruselské struktury při brexitu cvičily s Velkou Británií, která je na rozdíl od nás světovou velmocí, a také víme, že naši „vlezdobruselisté“ virtuózně ovládají všechny techniky, blokace, zatáčky i obstrukce jak lidové hlasování znemožnit. Navíc nejsme Švýcarsko a nemáme jeho banky a nejsme ani Norsko s jeho ropou. Máme ale něco jiného.

Můžeme se opřít o naše spojenectví v rámci skupiny V4+, tedy o Polsko, Maďarsko a Slovensko, a to znaménko plus znamená, že podobně uvažují i další země, Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko… Ostatně právě příklad Orbánova Maďarska či Kaczyňského Polska je inspirativní ukázkou jak vůči uzurpátorské svévoli EU postupovat. Něco ve smyslu: „Říkejte si v Bruselu, co chcete, my si to stejně uděláme po svém.“

To, že cesta k referendu je obtížná a dlouhá, ale neznamená, že musíme odevzdaně čekat se založenýma rukama. Existuje dost mezikroků, které můžeme zrealizovat prakticky hned a které naší zemi navrátí více suverenity. Stačí k tomu dobrá vůle. Samozřejmostí je zachování české koruny. Náš závazek přijmout euro byl hloupý a nedomyšlený, navíc i v případě eura platí, že dnes toho o něm víme mnohem více než před 18 lety. Neexistuje žádný důvod, proč bychom měli ručit za dluhy jižních zemí eurozóny či proč bychom měli přispívat na vysoké důchody tamních seniorů, s nimiž se penze našich lidí ani nedají srovnávat.

Další zhůvěřilostí je, že téměř 60 procent zákonů nám oktrojuje EU a my je musíme, zdůrazňuji musíme, takzvaně implementovat. Jinými slovy, o našich věcech si nerozhodujeme sami, rozhodují za nás v Bruselu, respektive v Berlíně. Řešením je nadřazení našich zákonů nad směrnice EU. Není pravda, že to nejde. Kde je vůle, je i cesta. Máme dobrozdání několika významných českých ústavních právníků, že stačí docela malá úprava naší Ústavy. Že se to v Bruselu nebude líbit? No a co? Tak půjdeme do sporu.

Pro takovou úpravu naší Ústavy navíc mohou hlasovat i politické strany či politici, kteří nejdou tak daleko, aby v programu měli přímo vystoupení z EU. Bude to takový hezký test, svého druhu lakmusový papírek. Bude krásně patrné, kdo v našem parlamentu zastupuje české občany a kdo bruselské samozvané byrokraty. Nevím, jak to máte vy, ale já chci rozhodně žít v suverénní České republice a ne v jakési unijní provincii či gubernii. Chci hájit české národní zájmy a ne imperiální zájmy někoho úplně jiného.

(Autorka je poslankyně předsedkyně volební formace Trikolora Svobodní Soukromníci.