Podíváme-li se v širším kontextu na naši současnou neutěšenou politickou situaci, můžeme konstatovat, že jisté paralely s první republikou jsou nepřehlédnutelné. Po hospodářské krizi a po smrti Antonína Švehly v roce 1933, kdy se do čela agrární strany dostal Rudolf Beran, došlo k výrazné pravicové orientaci této strany.

Současně došlo k zániku národní demokracie, která se sloučila s Národním sjednocením a i fašistická uskupení se radikalizovala. Tyto změny vedly ke zcela zásadní relativizaci dosavadních hodnot. A vzhledem k tomu, že tehdejší hradní politika Tomáše Garrigue Masaryka byla kosmopolitní a humanistická, prakticky všechny pravicové strany zdůrazňovaly nacionalistické cítění: moc dobře věděly, že tím mohou v Čechách oslovit širší společenské spektrum.

Něco podobného zažíváme i dnes: po krizi v roce 2008 došlo rovněž k akceleraci rozkladu pevné hierarchie hodnot, na které byla postavena západní Evropa, tradiční strany procházejí krizí: ODS se marginalizuje a ČSSD budí dojem, že se může rozštěpit. A protože sociální demokracie zdůrazňuje humanistické ideály a TOP 09 do jisté míry i díky Karlu Schwarzenbergovi je kosmopolitní, Hrad vytáhl kartu nacionalistickou a jeho úředníci dokonce podporují i fašizující skupinky v politickém spektru, které doposavad byly zcela na okraji společnosti a zajímali se o ně spíš policisté než politici.

Připomeňme si proto i užší kontext, jak tomu bylo po založení Československa v roce 1918: Jednou z hlavních stran se stala národní demokracie, která zastupovala české podnikatele, postupně se k ní připojili státní zaměstnanci, drobní řemeslníci a nezávislí intelektuálové. Tak tomu bylo v principu až do roku 1925, kdy se od strany odštěpili intelektuálové, jako byli Čapkové, Mathesius, Peroutka, Stránští a další, a založili Národní stranu práce. Kvůli tomu národní demokracie v témže roce ztratila ve volbách asi sto tisíc hlasů, což stranu rychle posunulo doprava a někteří její členové se začali přiklánět k fašismu. Důvody byly ale pragmatické: Parlament se zdál absolutně neschopný jakékoliv akce a z této doby právě pochází známá věta Karla Kramáře: "Když to nejde s parlamentem, povede se to bez parlamentu." Tento výrok signalizuje podporu neformálních mimoparlamentních uskupení.

V té době byl už u moci v Itálii několik let Benito Mussolini, který měl mezi některými českými politiky sympatizanty, ale spíše tajné. Někteří národní demokraté, stejně jako agrárníci, fašisty začali podporovat, hlavně finančně, protože to byli právě oni, kteří za ně vykřikovali hesla a vyvolávali aféry, které si politické strany nemohly dovolit. Do výbavy českých fašistů patřil od prvopočátku antisemitismus, považovaný za specifickou kategorii nacionalismu se sociálními aspekty.

Je-li politika zcela vyprázdněná, stává se i nepoučitelnou: ignoruje zkušenost a necítí odpovědnost za budoucnost. V tom je největší nebezpečí současného zdevastovaného stavu české politiky, jejíž jedno křídlo rovněž projevuje sympatie neonacistům.

Fašisté sice nikdy u nás nesehráli nijak výraznou roli, vždy stáli na okraji a díky vnitřním sporům se sami často marginalizovali, ale jejich destruktivní charakter využívali jiné strany a jejich představitelé k uskutečňování svých politických cílů, k vytváření neformálních mimoparlamentních uskupení. Zdá se, že k něčemu podobnému dochází i dnes podporou hradních úředníků Ladislava Bátory či Roberta Fürycha, který je obviněn z podpory a propagace hnutí směřujících k rasové nenávisti za pořádání koncertů neonacistických skupin.

Scénář je všude na světě stejný: Nejprve se politická scéna vyhecuje k radikalizaci, aby se pak proti radikálům zleva i zprava autoritářským způsobem zakročilo. Nebezpečný proto není sám o sobě pan Bátora, který byl do vysoké funkce schválně dosazen, jak řekl ministr Kalousek, pro své extrémistické názory, ale ti, kteří s ním manipulují, jako například ministr Dobeš, který má podporu Hradu. Ladislava Bátoru, až ho nebudou tito hráči potřebovat, stejně rychle odstraní, jako ho překvapivě do funkce instalovali.

Paradoxní na dnešní situaci je ještě to, že to byl právě ministr Schwarzenberg ze strany TOP 09, který 19. dubna 2011 vyřešil vládní krizi tím, že přesvědčil Petra Nečase, aby ve vládě zůstal Radek John – i když ne ve funkci ministra vnitra – a Josef Dobeš, který jako bývalý zaměstnanec bezpečnostní agentury ABL měl odejít. Jenže, nezbaví-li se tato vláda Ladislava Bátory, pak jsou všichni její členové včetně premiéra v očích veřejnosti aktivisté pohrobků Národní obrany a nejen ministr Dobeš, jak říká Miroslav Kalousek. Reforma z nich toto označení neodpáře.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6