Politika je řemeslo nejisté a plné nespravedlností a paradoxů. Věci jsou v ní spíše takové, jakými se navenek jeví, než jaké opravdu jsou. Záleží často na náhodě a okamžitém naladění voličů a vítěz nemusí brát všechno, naopak, může se snadno proměnit v poraženého.

Kdo o tom může vyprávět více než volební vítězové v České republice a na Slovensku, Jiří Paroubek a Robert Fico. Jejich politické strany dosáhly úspěchu, přičemž na Slovensku Směr – sociální demokracie historického, když po čtyřech letech někdy rozporuplného vládnutí ještě posílil o pět procent.

Přesto vládu ani jeden z nich zřejmě nesestaví, Paroubek už je mimo hru a Fico sice získal od prezidenta kýžené pověření, zatím se ale nehlásí nikdo, kdo by s ním chtěl jednat.

Ukazuje se tak důležitá vlastnost poměrného volebního systému. Nezáleží jen na volebním výsledku, ale ještě možná důležitější je koaliční potenciál. Někdejší slovenský premiér Vladimír Mečiar, dle svých vlastních hodnocení otec samostatného Slovenska, nyní už mimo parlament, v minulosti vyhrál za sebou dvoje volby zhruba podobným způsobem jako nyní Fico. Přesto směřoval pokaždé do opozice.

V České republice před čtyřmi lety slavila historický úspěch Občanská demokratická strana v čele s Mirkem Topolánkem, byl to největší volební zisk od jejího vzniku. Přesto nemohla dlouho sestavit vládu a nakonec se musela obrátit na přeběhlíky z ČSSD. Jak to dopadlo, víme.

A paradoxy pokračují. V České republice se rodí koalice, ve které dominuje ODS, která ovšem sama tentokrát dosáhla naopak svého nejslabšího volebního výsledku v historii. Přesto má naději na nejstabilnější vládu, jaká na české scéně kdy byla.

A na Slovensko – tady se zase do volebního sestavování nejvíce hrne pravice pod vedením Slovenské demokratické a křesťanské unie - Demokratické strany. Ta ale po čtyřech letech v opozici dosáhla slabšího výsledku než v posledních volbách a za smutným vítězem zaostává o více než polovinu mandátů. Přesto možná vláda může být stabilní.

Skoro se jeví jako nezbytné pro politické strany, které chtějí nejen ve volbách vyhrát, ale také sestavit vládu, aby kromě svého volebního vítězství se snažily pojistit i zisk možných koaličních partnerů. Zpravidla tomu tak nebývá, koaliční partneři jsou pro velké strany vždy konkurenty, proto se často tvrdě útočí i na ně. Ficův Směr na Slovensku se s těmi svými vůbec nemazlil a v České republice útočila ODS nejen na sociální demokracii, ale také na TOP 09 i Věci veřejné. Kdyby se ale tyto strany do Parlamentu nakonec nedostaly, mohl by nyní lídr Petr Nečas jednat maximálně se svými spolustraníky o dvacetiprocentním volebním debaklu.

A to je další zákrut politiky. Od absolutního úspěchu k absolutnímu debaklu je jen krůček a dnešní poražení jsou možní zítřejší vítězové a naopak. Stačí jen jiná volební matematika, pár tisíc hlasů kolem magické pětiprocentní klausule, nutné pro vstup Parlamentu, a všechno může být zcela jinak. Kdyby například v České republice nepropadly hlasy Strany práv občanů, KDU-ČSL nebo Suverenity, bylo by jednání o nové vládě daleko složitější.

A kdyby na Slovensku přišlo k volbám o pár tisíc voličů Vladimíra Mečiara více nebo kdyby naopak jich přišlo v absolutním čísle méně, radoval by se tady v Bratislavě z vidiny vlády úplně někdo jiný.

Pětiprocentní hranice vůbec přináší kromě své nezanedbatelné stabilizační funkce řadu zrádností. V České republice například díky ní propadlo tolik hlasů, že kdyby je získal jeden subjekt, byl by to on, kdo by byl vítěz voleb. Tolik lidí tedy přišlo k volbám, a přesto nemají žádné zastoupení.

Na Slovensku díky Straně maďarské koalice byla vždy ve Slovenské národní radě zastoupena maďarská menšina, její procentní zisk léta odpovídal její početnosti. Nyní se ale tyto hlasy rozdělily mezi dvě strany, z nichž ta úspěšnější není specificky maďarská, ale jsou v ní zastoupeni i Slováci a díky preferenčním hlasům silněji, než se čekalo. Zatímco skoro necelých pět procent maďarských hlasů druhé zcela propadlo. Tato strana SMK už oznámila, že se stahuje do regionální politiky. Vzhledem k tomu, že na jihu Slovenska nejsou Maďaři menšinou, ale většinou a v krajských a obecních reprezentacích to podle toho vypadá, není jisté, zda-li je nad tímto stavem možné zrovna jásat jako nad odmítnutím nacionalismu.

A poslední paradoxy souvisí s nejmladší generací. Ta v těchto volbách v obou zemích výrazně promluvila, poprvé k urnám přišla generace, která se narodila až po obnovení demokracie v roce 1989. Nepamatuje komunistický režim, nepamatuje Sametovou revoluci a dokonce nepamatuje politické spory, které se nám stále zdají být fatálními, jako je třeba rozdělení Československa nebo pád vlády Václava Klause nebo Vladimíra Mečiara. Jaký to bude mít vliv na politiku?

V České republice tato internetová generace volila převážně TOP 09, zejména ekonomicky velmi liberální stranu s nejstarším lídrem ze všech v čele. Na Slovensku si vybrala novou stranu Svoboda a solidarita v čele s charismatickým Richardem Sulíkem. Obě strany slibují mladým méně dluhů v budoucnosti, což jim právem imponuje, s tím ale související tvrdá restrikční opatření a škrty nyní. Mnozí se obávají, že to už jim bude imponovat méně, až přijde na lámání chleba.

Ale těžko předpovědět, jak to nakonec celé dopadne. Politika je také nesentimentální. A všechno v ní nakonec může být úplně jinak, jak jsme se už mnohokrát přesvědčili.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6