24.10.2019 | Svátek má Nina


POLITIKA: České zemědělství

13.3.2009

Obraz poznamenání země komunismem

Motto: Na zemědělské půdě se nepodniká, násobně to platí pro les. Odpovědný zemědělec, lesník hospodaří. Přírodní procesy a podstata půdy určují dlouhodobou udržitelnost produkce zemědělské půdy. Hranice, které dává příroda, překračuje jen neodpovědný hlupák. Komunistický způsob výroby potravin i postkomunistické podnikání na půdě jsou jen jiné formální názvy drancování přírodní podstaty půdy.

Za našeho života se odehrála neuvěřitelná změna v přístupu k práci, k životu na zemědělské půdě, i v pojetí produkce potravin. Přes velké zvýšení výnosů plodin a omezení potřeby lidské práce to nebyla změna dobrá. Následky již neseme a ponesou je generace po nás.

Moji rodiče byli zemědělci, jako malý kluk jsem na vlastní kůži zažil „socializaci“ venkova - nastolování „lepšího příští“ na věčné časy. Mého otce pro výstrahu ostatním zavřeli do pracovního tábora, hospodářství zůstalo na mámě s námi čtyřmi nedospělými dětmi, do družstva nešla. Měl jsem příležitost vidět a pochopit, co ti zločinní pomatenci dělali s venkovem, jak cílevědomě zničili elitu hospodářů na půdě. Aby neměli kritiky, nebylo srovnání, vykořenili to, co je v každém oboru lidské činnosti nejdůležitější: nositele tradice a, dnes tak módně označovaného, know how.

Pro udržitelnost hospodaření na půdě je nesmírně důležitá dlouhodobá odpovědnost. Nejlépe dlouhodobou odpovědnost zajišťovalo přímé vlastnictví půdy a kontinuita vlastnictví v rodové linii hospodáře.

Komunismus byl produktem mechanistické filosofické potroublosti, jeho „duchovní otcové“ a konstruktéři vymýšleli technologický systém a návod, podle kterého by z milionů individuálních lidských bytostí udělali jednoduše ovladatelný stroj. Desatero, které člověka pozdvihovalo z jeho biologické a živočišné přízemnosti a činilo z něj tvora schopného chovat se a jednat civilizovaně a rozumně, nahradili bičem. Ten bič přirozeně nakonec držel v ruce jakýkoli dobytek. Komunisté likvidovali existující společenské elity proto, že takoví lidé bývají nositeli étosu své společenské vrstvy i povolání. „Budovatele“ komunismu neomlouvá, že ve valné většině ani nevěděli, co ničí – ničili hodnoty, o kterých ve své ničemnosti ani nevěděli, že existují.

Za mého dětství se každý sedlák nějak lišil od druhého, ještě dnes po padesáti-šedesáti letech bych některé dokázal popsat podle jejich vlastností. Každý musel denně přemýšlet a rozhodovat se, reagovat na rozmary přírody a nejen na ně. Proto na venkově vyrůstaly osobnosti. Platilo a dodnes platí, že tak, jak vypadá venkovská krajina, jak se s ní zachází, tak v důsledcích vypadá země, kultura, morálka i hodnoty jejího obyvatelstva. Anglický historik Trevelyan v Sociálních dějinách Anglie napsal: „Základ velikosti Anglie položili drobní venkovští Yeomani, lidé svobodní, nezávislí, živící se vlastní prací. Jejich děti šly do měst, staly se obchodníky, námořníky, řemeslníky.“

Když jsem v roce 1996 na celostátní konferenci ODA napsal, co cituji o hodnotě venkova do zemědělského programu Občanské demokratické aliance, překvapil mě neuvěřitelný útok Vladimíra Dlouhého, že toto v programu být nesmí, žádal revizi hlasování o mém návrhu. Podivné bylo, jak vehementně se k Vladimíru Dlouhému připojil Pavel Bratinka. Na takovýchto věcech a reakcích jsem poznával a začínal chápat kontext sametové hry a role jednotlivých herců.

Viděl jsem v počátku padesátých let, jak svobodným hospodářům místo přírody začali diktovat blbci a snaživí podrazáci, kteří sami byli schopni „pěstovat“ jen kopřivy. Kdo se nepoklonil a nepřizpůsobil, toho zavřeli a pak přestěhovali stovky kilometrů jinam. Ze svobodných, přemýšlivých lidí udělali nádeníky, nakonec se většina jimi stala i duchovně.

Dokud byla družstva záležitostí jedné obce, měli lidé v nich pracující ještě k práci nějaký vztah, pracovali na pozemcích, ke kterým měli přímý poměr. Když v sedmdesátých letech začali družstva scelovat ve velké několikatisíci hektarové celky, pojem hospodáře se zcela vytratil. Zůstali technologové, technologie a nádeníci. Tento akt „zcelování“ uzavíral etapu destrukce venkova a pojmu „hospodaření“ na půdě. První tu změnu zaregistrovala příroda; v sedmdesátých letech téměř z volné přírody, v níž se „vyráběly“ potraviny, zmizela drobná zvěř.

Ukázkou, na jakých principech komunismus fungoval, jak si vybíral a dokázal zneužít i obtížné vypočitatelnosti přírody, je prominentní postavení družstev v „normalizaci“ sedmdesátých let. Nejlépe to lze demonstrovat na fenoménu „podnikatelského zázraku“ Slušovického družstva. „Výrobu“ potravin, která se konala pod širým nebem, nešlo přesně svázat účetními položkami a předpisy, jako to lze udělat a kontrolovat v továrně či dílně. „Šikovný“ předseda a jeho ekonom měli příležitost, kryti rozmary přírody, vytvářet si a držet černé fondy. V sedmdesátých letech se předsedové družstev stali členy okresních polytbyr. Kdo z vyžírků si chtěl něco přilepšit, zvýšit životní úroveň, stal se funkcionářem družstva nebo kamarádem předsedy.

Slušovický předseda František Čuba byl natolik „prozíravý“, že nabídl své družstevní panství jako dílnu a laboratoř postproletářským „novátorům a vynálezcům“. Budoucí „komunisto-podnikatelé“ si na kopanicích zkoušeli a ověřovali koncepty modernizace komunistických podnikatelských technologií. Tak, jako vše, nač komunismus a jeho průkopníci a novátoři sáhli, i Slušovické „podnikatelství“ vyrůstalo z podvodů a „progresivisté“ sloužili zločinu. Kopaničářský kolchoz dostával státní dotaci za to, že prvý plnil státní dodávky obilí – obilím, které dovezli ze Žitného ostrova. Vyvážel zbraně italským mafiánům a Rudým brigádám. Dovážel přes Vietnam z Tchajwanu a Hongkongu komponenty počítačových technologií pro Sovětské rakety.

Na konci osmdesátých let „zemědělská prvovýroba“, „vyrábějící“ potraviny a zemědělské produkty, byla kompletně v „technologických celcích“, které se jmenovaly zemědělská družstva nebo státní statky. Tyto celky byly řízeny a spravovány kastou předsedů, ředitelů a funkcionářů družstev a statků. Stejně platilo pro výkupy, jatka, zpracovatelské podniky a továrny. Jejich ředitelé tvořili podobnou technologickou kastu „správců“ majetku Ústředního výboru. Až na výjimky není možno hovořit o tom, že by se snad někdo z těchto technologů a správců „majetku“ ÚV KSČ, mohl chovat jako dlouhodobě odpovědný hospodář.

Jako poslanec, nejdříve České národní rady a později Poslanecké sněmovny (od voleb 1990, do léta 1998) jsem byl členem Zemědělského výboru. Mohl jsem tedy v průběhu osmi „postsametových“ let sledovat skutečné úmysly a záměry „reformátorů“ a aktérů postkomunistické zemědělské „reformy“. Proklamovaná podpora obnovy soukromého vlastnictví, restituce a odpovědné hospodaření na půdě, byly jenom proklamace. Skutečné úmysly z úrovně státních orgánů, ministrů a státních úředníků byly jiné. V Parlamentu, tak jak byla „pluralitní“ politická scéna od počátku „sametovými pravidly“ sestavena, nebylo možno skutečnou změnu prosadit již vůbec. První dva roky, 1990 až 92, byla zemědělská komise České národní rady scénou representantů zemědělských družstev. Každého zasedání „komise“ se účastnili experti typu Františka Trnky či Jana Fencla. Členové komise obvykle odhlasovávali jezeďácká usnesení. Fungoval jsem ty dva roky jako jejich oponent a snažil jsem se hlasovaná usnesení bourat.

Všechny výhody, rozhodovací pravomoci, informace i vztahy s úředníky ministerstev však měli funkcionáři družstev a bývalí straníci plně pod svojí kontrolou. Když se na jaře 1991 v zákoně č. 229/1991 Sb., O půdě v klíčovém paragrafu řeklo, že oprávněná osoba se s osobou povinnou dohodne, nebylo o čem diskutovat. Když družstvo restituentovi nechtělo majetek vydat, nemuselo. Bylo v pozici silnějšího.

Někdy na podzim roku 1990 jsem na jednání komise ČNR řekl: „Chcete-li obnovit přirozené poměry hospodaření na půdě, máme po tom, co komunismus po sobě zanechal, jedinou možnost. Najděte na každé vsi jednoho, dva, tři lidi, kteří umějí pracovat. Těmto lidem vraťte půdu, poskytněte jim půjčky, případně dejte nějaké dotace. Vše zpětně provažte proti zneužití, když tito lidé prokáží svou prací dobré hospodaření, splátky půjček jim odpusťte. Celá ves je nejdříve znenávidí, budou jim dělat, co nejhoršího půjde. Až tito lidé prokáží ostatním, že se jde postavit na vlastní nohy, ostatní je budou chtít napodobit, pak pomozte jim. Současná družstva, statky zatím radikálně nerušte, ale systém důsledně tlačte k osobní odpovědnosti a přímému vlastnictví.“

Samozřejmě, že nikdo z organizátorů zemědělské postkomunistické „perestrojky“ neměl v úmyslu skutečnou obnovu odpovědného hospodaření na půdě. Nechtěli znovu obnovit a vybudovat, jako základ zemědělství a páteř venkova, systém zemědělských hospodářství-farem, na nichž by žili a hospodařili vlastníci hospodáři. Žádný takový skutečný úmysl nebyl, většina nomenklatury zemědělských družstev chtěla jen takovou změnu, že oni zůstanou šéfy, dostanou více pravomocí a případný zisk bude z většiny jejich. Rizika dále ponese stát a ten jim bude dorovnávat případné ztráty.

Restituce nebyly povinné a obtížně se vymáhaly. Současně též nebyla na znovunabyvatele majetku vkládána vymahatelná povinnost odpovědného zacházení s nabytým majetkem. Šéfy družstev a nově vznikajících právnických osob v té době nezajímalo, že by tlačili politiky k obnovení propojení prvovýrobců se zpracovateli – s podílem na zisku pro prvovýrobce. Starostí předsedů družstev bylo udržet si svého vrabce v hrsti, bez ohledu na souvislosti oboru, budoucí závislost a škody. Kdo u čeho z komunistického času byl, chtěl si to přihrát pro sebe a svou partu. Sametoví revolucionáři ve výkonných funkcích a úřadech s nimi, ve své většině, spoluhráli.

„Privatizace“ výkupů a zpracovatelských podniků šla cíleně do rukou těch, kdo je drželi z komunismu, pomocí fondů a bank si je centralizovali. Skutečným smyslem postkomunistické zemědělské „reformy a privatizace“ bylo udržet centralizované ovládání „zemědělských výrobců“ potravin. To se organizátorům „modernizace“ komunistické výroby potravin, v podobě převládajícího způsobu „podnikání“ na půdě a „podniků“ – družstev a právnických osob, podařilo.

Lidé, kteří v restitucích dosáhli navrácení majetků a začali hospodařit, byli oproti stávajícím družstvům a právnickým osobám v nevýhodě; většinou začínali z ničeho. Politická atmosféra byla příznivá a jednala ve prospěch právnických osob, které navazovaly na bývalé „kolchozy“. Tomu odpovídala vytvářená legislativa, předpisy i centralizace zpracovatelů do monopolních celků. V nejvyšším patře nešlo o ekonomiku, ale o politicko-mocenské ovládnutí odvětví „potravinářství“.

O čem byla a kam směřovala „sametová revoluce“ zemědělství je možno doložit na „osobnostech“ porevolučních ministrů zemědělství. Komunistu Tomana, o čem bylo a kam směřovalo jeho úsilí, nejlépe doložíme tím, že rodina Tomanů je dnes jedním z monopolních „podnikatelů“ ovládajících potravinářství. Bohouš Kubát se stal revolučním ministrem zemědělství díky tomu, že jako veterinář ošetřoval Havlova psa. Bohouš dovedl ohnivě řečnit pro restituce, na počátku i vymohl pro začínající restituenty dotace. Nebyl ale schopen systematické, soustavné práce, připravovat si pozice, zpevňovat půdu pod nohama. Skákal z jámy do jámy, které mu oponenti nastražovali. Josef Lux byl celou svojí bytostí odchovanec kolchozů. Sice řečnil, že co bylo ukradeno, musí být vráceno, byla to však jen rétorika, neudělal pro to nic. Josef Lux byl „politicky“ velmi učenlivý, v demagogii a podrazech byl na scéně jednička, dovedl své zboží prodávat velmi sugestivně. Svou činností na ministerstvu zemědělství připravil cestu a půdu pro své následovníky. Jan Fencl byl jako ministr zemědělství „neklamným znamením o prdu, co je na cestě…“. Bezskrupulozní komunisto-podnikatel nastoupil přirozeně do pozic připravených Pepino Luxem. Fencl dokončil jeho práci na tom, že „páteří“ postkomunistického zemědělství budou technologické celky, vzniklé z bývalých kolchozů a statků. Jaroslav Palas pokračoval. Zgarba byl epizodou, snad ho trochu brzdilo, že sám má statek a na něm své zájmy. Mládek překlenoval hluchou dobu a držel pozice. Petr Gandalovič je univerzální klon, který nemá o zemědělství ponětí, dostatečně silný tlak jej usměrní k libovolnému použití.

Po devadesátém roce byla jedinečná příležitost napravit škody, které způsobil komunizmus v zemědělství a na stavu venkova. V té době byla výjimečná možnost zahájit pozemkové úpravy krajiny, vydávat restituované pozemky už v celcích, podle pozemkových úprav. Šlo připravit a realizovat koncepce obnovy a znovuosídlení příhraničních oblastí, orientovat je na extenzivní zemědělské hospodaření s agroturistikou. Především to byla neopakovatelná šance obnovit jako základ hospodaření na půdě zemědělská hospodářství – farmy, které jsou dle staletých zkušeností prakticky jako jediné způsobilé udržovat dlouhodobé hospodaření na půdě.

Nic takového se cíleně, s budoucí perspektivou, nedělalo a nebyla žádná vůle to dělat. Rodinná hospodářství a farmy jsou v menšině a současný politický režim dělá, co je v jeho silách, aby těmto vlastníkům jejich existenci a odbyt produktů co nejvíce ztížil.

Většinové „komunistické podnikání“ ve „výrobě potravin“, v podnicích zemědělských družstev a právnických osob je podstatně méně efektivní, a jejich politická „loby“ čile vymáhají dotační peníze na státu. Nic tyto podniky nepřinutí, aby se ze své vůle chovaly k půdě a ke krajině s dlouhodobou perspektivou. Každá výměna vedení v těchto podnicích vyvolaná prostým odchodem do důchodu ohrožuje existenci takového subjektu. Předsedové – manažeři si hlídají své pozice, nejsou ochotni si vychovávat nástupce.

Postkomunistická „reforma“ zemědělství a „podnikání“ na půdě odložila a prodloužila krizi českého zemědělství i venkova – zatím, zdá se, na dobu neurčitou.

V Třeštici, 28. ledna 2009

www.konzervativnistrana.cz



SOUTĚŽ: Vyhrajte sirup pro děti, který zatočí s bacily
SOUTĚŽ: Vyhrajte sirup pro děti, který zatočí s bacily

Pojďte s námi otestovat dětské sirupy od NutriFood a ochraňte tak své děti před náporem nemocí a proměnlivého podzimního počasí. Stačí se přihlásit v komentářích.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.